Zahajovací koncert 25. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se odehrál 21. března 2016 v katedrále sv. Petra a Pavla, představil nepříliš hraná díla českých hudebních skladatelů dvacátého století. Jako první zazněla třídílná Symfonie č. 7 op. 52 Miloslava Kabeláče, následovala výrazově bohatá a interpretačně náročná skladba Crux pro sólové housle, tympány a zvony Luboše Fišera načež celý koncert uzavřel Dřevěný Kristus Jana Hanuše.
Z hlediska dramaturgického se jedná o citlivě vybrané skladby, které spolu (obzvláště ve zvoleném pořadí) znamenitě fungují. Kabeláčova Symfonie č. 7 vzbuzuje od samotného počátku tíživou atmosféru, kterou Fišerův Crux ještě více umocňuje a rozvádí v expresivní bouři, jejíž konec poskytuje jen málo prostoru pro naději. Samotný Dřevěný Kristus přináší toužený uklidňující dojmem a nechává nebohé návštěvníky koncertu odejít s pokojným srdcem. Pochvalu si také zaslouží odvážný výběr autorů dvacátého století, kteří málokdy dostávají tolik prostoru, jako jiní časem ověření skladatelé. Po nezbytném úvodu a pár hřejivých slovech nastoupili dirigent Heiko Mathias Förster a recitátor Přemysl Bureš před připravenou Janáčkovu filharmonii Ostrava a dali se do díla.
Pokud bychom měli hodnotit jen a pouze výkony hráčů Janáčkovy filharmonie Ostrava, nezbývalo by nám než pogratulovat ke skvělé práci, kterou v katedrále sv. Petra a Pavla odvedli. Bezchybně zvládnutá intonace celého orchestru i v obtížných pasážích prozradila, že orchestr je na moderní tvorbu zvyklý a na skladbách si dal opravdu záležet. (Zde si zaslouží pochvalu především nástroje dechové, které neměly problémy s rychlými a náročnými běhy, ani s dlouhými prodlevovými tóny a přitom všem si udržely precizní intonaci. Toto bohužel ani zdaleka není pravidlem u spousty orchestrů podobného věhlasu.) Dynamická paleta byla široká a velmi dobře odstupňovaná.
Naneštěstí však koncert nebyl pouze instrumentální, ale velkou míru v něm zaujímalo také mluvené a zpívané slovo. To samo o sobě by nebyl vůbec problém, pokud by organizátoři zvládli zajistit funkční technickou stránku věci. Vynechávající signál mikrofonu, praskání, šum a další podobné lahůdky se tu a tam vyskytovaly po všechny tři části Kabeláčovy Symfonie.
Druhou skladbou večera bylo Fišerovo Crux pro sólové housle, tympány a zvony v podání Milana Paľy (housle) a Martina Opršála (tympány, zvony). Milan Pal’a se zastavil notný kus před samotnou filharmonií a svoji interpretaci započal mezi lavicemi, čímž dílo pro posluchače ještě více zintimnil, neboť byl takhle téměř na dosah ruky. Samotné dílo bylo předvedeno precizně, s maximálním porozuměním a hlubokým prožitkem, který byl čitelný na sólistově tváři. S jistou dávkou cynismu by se dalo říct, že autor vzhledem k technické náročnosti nechává s Ježíšem trpět i samotného interpreta. Milan Pal’a však nelehký úděl zvládl s přehledem a sklidil zasloužený potlesk.
Posledním dílem programu byl Dřevěný Kristus Jana Hanuše, skladba, která byla původně napsána pro hlas a klavír a až dodatečně autorem zinstrumentována pro orchestr roku 1970. Zde však selhalo technické zaopatření koncertu ještě více a ve vypjatých chvílích se hlas barytonisty Ivana Kusnjera nadobro ztrácel v burácení orchestru. To vše bylo ještě podtrženo nepříliš zřetelnou artikulací Ivana Kusnjera. Přestože měl sólista k dispozici mikrofon, nezdálo se, že by jeho hlas byl jakkoliv zesílen, je tedy dosti dobře možné, že po první části a technických problémech s vypadáváním zvuku organizátoři od zesilování hlasu nadobro upustili. Situaci nezlepšil ani dirigent, na jehož hlavu také část viny padá, neboť ačkoliv si musel být vědom orchestrem převálcovaného hlasu, své hudebníky nijak neukáznil. Nezbývá tedy než mírně posmutněle konstatovat, že v tomto případě byl sólista poražen orchestrem.
Přes výše zmíněné problémy technického rázu se jednalo o zdařilý koncert, který nejen úspěšně odstartoval Velikonoční festival duchovní hudby, ale také poukázal na nepříliš hrané a přesto poutavé a hodnotné skladby českých autorů, kteří stále čekají na uznání ve stínu Smetanově, Dvořákově nebo Janáčkově.
