Zcela odlišný zážitek (v porovnání s předchozím večerem) nabídl vídeňský komorní instrumentální ansámbl Ars Antiqua Austria . V jeho podání zazněly nejen skladby autorů domácích, to jest působících v 17. století ve vídeňské dvorní kapele (J. H. Schmelzer, G. B. Valentini, A. Bertali), ale i sonáta od G. Muffata a především skladby nejslavnějšího německého skladatele – houslového virtuóza této doby, H. I. F. Bibera. Právě v jeho skladbách se nejvíce realizoval Gunar Letzbor , umělecký vedoucí souboru, který po celý večer hrál s maximálním nasazením, až stránky not lítaly. Jeho nezdolná energie, vášnivost a výborná technika jej předurčují k výjimečným výkonům, které publikum také ocenilo. Škoda jen, že jeho fortelné hraní hraničilo často s dryáčnictvím a syrovostí. Řada skladeb Bibera, Schmelzera ad. sice jasně dokazuje, že tito autoři neměli k bezprostřednímu, nespoutanému lidovému projevu daleko (a zdaleka ne jen skrze napudrované stylizace), stejně jako samozřejmě nelze ignorovat ani příkré kontrasty, které právě Biber ve svých skladbách uplatnil. Stále však zbývá prostor pro interpretaci (ať už více či méně stylovou) – lze hrát dynamicky a působivě a přitom nesklouznout do manýry a násilí, což byl bohužel převažující dojem po závěrečné sonátě. Rozhodující nebyla ani tak síla akcentů, jako jejich četnost. Škoda dvojnásob, neboť pan Letzbor v průběhu večera nesčetněkrát dokázal, že mu není cizí ani krásné legato a že pomalým větám umí dát potřebný jemný a sladký tón. Jan Krigovský (violon), Hubert Hofmann (loutna), Norbert Zeilberger (cembalo, varhany) neměli prostor pro větší seberealizaci, temperamentní hře Letzbara však nezůstávali mnoho dlužni. Nehledě však na uvedené výtky je třeba ocenit, že se hráčům podařilo na publikum (respektive jeho podstatnou většinu) přenést něco ze své spontaneity, uvolněnosti a radosti ze hry, což je bezpochyby jeden z nejcennějších darů hudby. (mn)
