Druhý adventní koncert pojala Česká filharmonie zejména jako poctu Ludwigu van Beethovenovi, jeho Symfonii č. 1 postavila do kontextu s Mozartovým Klavírním koncertem č. 20 d moll a výběrem z Griegovy hudby k Peeru Gyntovi. Přizvala k tomu z Vídně jedny z nejpovolanějších umělců, dirigenta Manfreda Honecka a klavíristu Rudolfa Buchbindera.
Hned s prvními tóny Griegova Jitra se Rudolfinem rozlila laskavost. Honeck je osobnost, z níž tryská pozitivní energie a velkorysost, k jeho velkým přednostem jednoznačně patří empatie k autorům, hráčům i k publiku, jehož pětičlennému „zástupu“ na balkoně věnoval svůj milý úsměv. Grieg byl pod jeho vedením do široka rozezpívaný (Solvejžina píseň), tónově ladný a měkký, nepostrádal křehkou melancholii a velmi umně odstíněné nálady. Zazářily tu dechové nástroje, jako vždy skvěle frázující flétnistka Andrea Rysová a výtečně také hobojistka Jana Brožková (jejich dialog v úvodu Jitra byl skvostný), fagotisté si vychutnali svou chvíli Ve sluji krále hor.
V Mozartově klavírním koncertu z roku 1785, v němž autor poprvé sáhl po temné tónině d moll, jsme dostali ty nejlepší vídeňské chutě: melange, Sacher, Schnitzel i Tafelspitz. Fráze byly dobře doposlouchané a vyklenuté, vzájemný kontakt mezi dirigentem, sólistou a orchestrem fungoval v podstatě bezchybně a s tou nejlepší „chemií“. Rudolf Buchbinder je ve svých 74 letech (shodou okolností oslavil narozeniny 1. prosince) mladicky rozverný, nekouzlí u klavíru velké dojemné scény, přitom v partu emoce ani detaily nechybí a všechny tóny k posluchači skutečně „mluví“. Mozarta provedl s frajerským nadhledem, jako bychom byli na návštěvě v jeho obýváku. Ještě by u toho možná zvládl vyprávět vtipy a pít víno… Líbilo se mi, že spolu s orchestrem vynesl z Mozartovy partitury nejen drama, ale také humor. K jeho cti se sluší říct, že bedlivě sledoval dechovou sekci, oddělenou plexisklem, kvůli souhře. Víme, že kadence v Mozartových koncertech, tam kde se nedochovaly, Buchbinder často improvizuje (po Mozartově vzoru), tentokrát se rozhodl poctít Beethovena a uvést v první větě jeho kadenci (je to jediný Mozartův koncert, který Beethoven hrál na veřejnosti a k němuž napsal kadence), ve finále, pokud se nemýlím, kadenci improvizoval. Na postranním balkoně zněla instrumentace hutněji, než bych čekala, z online záznamu vyšel ale zvuk hezky vyrovnaně.
Pak přišla vášnivá smršť. Chvíli se zdálo, že je možná tempo první věty Beethovenovy symfonie pro orchestr příliš kvapné, ale to se během chvilky srovnalo a dílo třicetiletého autora se odvíjelo v jednom dialogu za druhým s naprostou samozřejmostí, obzvlášť pěkný byl napínavý začátek finále. Nebudu tentokrát vynášet do nebe dechovou část orchestru, jež si to nepochybně zaslouží, ale podtrhnu nadšení a chuť celé filharmonie předvést pod Honeckovou taktovkou to nejlepší, ať už ve skupině violoncell, kontrabasů nebo lesních rohů. Užili jsme si inteligentní muzikální projev a kultivovaný tón koncertního mistra Josefa Špačka, za povšimnutí stojí též pohotovost a přizpůsobivost vedle sedící houslistky Magdalény Mašlaňové (při kterémkoli koncertu). Program příjemně tradiční, radostný a plný světla. Kéž se takhle orchestru daří dál.