Třetí koncert Hudebního fóra Hradec Králové 31. října patřil domovské Filharmonii; taktovky se tentokrát chopil Maciej Tworek z Polska, mimochodem dvorní dirigent Pendereckého. Logická to volba, neboť na programu byla pobaltská, respektive polská orchestrální hudba. A navýsost šťastná volba! Tworek je totiž typem dirigenta, který dokáže rozpohybovat celé tělo, takže máte pocit, že dokáže „utáhnout“ snad celý Vesmír. Bylo jasné, že všechna prováděná díla měl rozebraná na mikroskopické částečky, na každou notu, již pak zhmotnil svým pohybem. A Filharmonie Hradec Králové takto podala jeden ze svých nejúchvatnějších výkonů, neboť uchopení myšlenkově hlubokých děl bylo nejen naléhavě emotivní, ale také až analyticky přesné, zahrané do nejmenšího detailu. Zvuk orchestru byl přitom čistý, plastický a místy barvami až bobtnal. Navíc měl celý koncert, nejen samotná díla, neuvěřitelně mocnou gradaci. Tomu říkám umná dramaturgie!
V první polovině zazněla třívětá Symfonie (č. 1) pro smyčce – Hlasy, kterou zkomponoval v roce 1991, v bouřlivých časech snahy pobaltských zemí získat nezávislost, lotyšský skladatel Pēteris Vasks (1946). Seversky průzračná, lahodná první věta (Hlasy ticha), s občasnými útržky torza chorálu a rozrušovaná hrozivými záchvěvy kontrabasů, přechází do jiskřivého obrazu probouzející se přírody v Hlasech života, včetně cvrlikání ptáků a klování datla (ťukání do ozvučné skříně houslí). Avšak třetí část, Hlas svědomí, je dramaticky naléhavým apelem k mocným tohoto světa, plným strachu z destrukce a zmaru; ale nakonec přijde ucelený motiv chorálu z úvodní věty, který pohladí.
Po přestávce se na pódiu objevila komorní sestava Filharmonie, aby provedla Kleines Requiem für eine Polka op. 66 (pro klavír a 13 nástrojů) polského skladatele Henryka Mikolaje Góreckého z roku 1993. Z názvu není patrné, zda se jedná o polskou ženu či společenský tanec, ale v Hradci Králové to bylo jasné. Niternost a melancholický ráz hudby umocňovalo divadelně pohybové ztvárnění na téma Samoty a lásky pro tři postavy, tři pokoje a tři cesty, jež se odehrávalo na vyvýšené zadní části orchestřiště. V choreografii Adama Halaše, jenž akcentoval ve shodě s hudbou židovské motivy, se představila trojice Holektiv (Eva Stará, Karolína Křížková a Andrea Vykysalá) z pražské HAMU.
Večer pak vyvrcholil třívětým Koncertem pro klavír a orchestr, který napsal v roce 1997 Wojciech Kilar. Skladatel v něm reaguje na Góreckého majstrštyk, Třetí symfonii, jež mimochodem předcházela předtím uvedenému Malému rekviem. Opět dramaturgický bonbónek! Byla radost poslouchat, s jakým strhujícím nasazením a až vzdorovitou umanutostí hraje plná sestava Filharmonie Hradec Králové pod čarodějnou taktovkou polského dirigenta a s kongeniálním sólovým partem mladého polského klavíristy Marcina Koziaka. První věta je postavena na minimalistickém základě, ale její vyznění je impresionistické. V druhé větě Kilar cituje gregoriánský chorál, který se díky orchestru skutečně klene až do srdce. Klavír mezi větami vždy osamí v preludiích, procítěných i atakujících, což předznamená závěrečnou část, dechberoucí symfonickou toccatu, v níž celé královéhradecké těleso na sebe bere podobu Posledního soudu a Očistce. Bouřlivé ovace publika byly spíše snahou po prodloužení tak strhujícího hudebního zážitku…
Závěrečný koncert Hudebního fóra vzplál 2. listopadu ohněm. Zažehl jej Symfonický orchestr Českého rozhlasu s diirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem. Ten mimochodem působí v Hradci Králové více než deset let jako šéfdirigent. Nejprve vyšlehlo Flammenschrift čili Planoucí písmo pro orchestr, jež zkomponoval v roce 2012 francouzský skladatel Guillaume Connesson (1970). Složil tak skrz inspiraci Goethovým mariánskolázeňským milostným žalozpěvem hold tzv. zlatému věku německé hudby. Connesson zvolil stejné složení orchestru jako má Beethovena 5. symfonie (Osudová), použil i náznaky některých motivů; v závěru díla pak zazní v radostně tanečním duchu také Richard Strauss. Rozhlasové symfonické těleso zahrálo toto svěží dílko bezchybně, s plným nasazením, přičemž vyhmátlo onu beethovenovskou cestu ke hvězdám skrze utrpení.
Poté zaplála skladba The Confession Of Isabel Gowdie osmapadesátiletého skotského autora Jamese MacMillana z roku 1990. Jedná se v podstatě o rekviem pro ženu, upálenou jako čarodejnice v roce 1662, kdy se Skotsko zmítalo v postreformačním náboženském zmatku. Ono doznání nebohé ženy, vynucené krutým mučením, dostalo tak hudební podobu milosrdenství a lidskosti, jež jí byly v posledních dnech života odepřeny. Tvůrce se zároveň pokusil zachytit pravou duši Skotska, které touha po zabíjení není vlastní. Tady již SOČR doslova zazářil. Smyčce patřičně dramaticky dynamické, sekce dechových a bicích nástrojů v návalech dosahují naléhavosti tragična a zmaru, třináct úderů žesťů a bicích symbolizuje ďáblovy pomocníky, celé těleso strhujícími sazbami umožňuje posluchačům zažít sabat, kde se jich zmocňuje sám ďábel (tady především žestě hrají opravdu úchvatně!), a náhle ztišení a rozklene se gregoriánský chorál, kdy smyčce vykouzlí táhlou zvukovou masu plnou meditativní síly. Účinek vskutku plamenné hudby podtrhla animovaná videoprojekce Pavla Trnky se skutečnou podobou města Nairn, kde Isabel Gowdie žila, a se symbolickými náznaky celého příběhu.
Již potřetí se do Hradce Králové vrátil současný americký skladatel John Corigliano (1938). Po strhujícím festivalovém provedení jeho Symfonie č. 3 Circus Maximus (v roce 2011) či The Manheim Rocket a Phantasmagoria (roku 2014) zahořel letos čtyřvětý Houslový koncert – The Red Violin, který v roce 2003 zkomponoval na základě vlastní hudby k filmu o krvavých houslích, jež hráčům přinášejí během třech století slávu a smrt. Virtuózní houslový part byl napsán pro Joshuu Bella, který mimochodem hraje na stradivárky z roku 1713, za něž zaplatil téměř 4 milióny dolarů. Naše Gabriela Demeterová sice nehraje na tak vzácný nástroj (ovšem Národní muzeum v Praze jí zapůjčilo housle mistra Giuseppa Antonia Guameriho del Gesu z poloviny 18. století), ale její výkon byl neméně mistrný. Dílo bylo pojato nikoli jako dialog, což by osudovou roli sólového nástroje degradovalo, ale houslistka s orchestrem doslova bojovala. V nižších polohách byl její výraz hutný, plný vášně a exprese, vyšší tóny byly navzdory ostrosti čisté, průzračné, žensky dominantní. První věta vyzněla patřičně dramaticky, druhá naopak hravě, se skotačivou titěrností, ve třetí části kralovaly kantilénově rozezpívané housle a podmalby smyčců, ale mezi nimi panovalo stále napětí, závěrečná věta byla pak sycena obrovskou energií, nakumulovanou skrze ostinata, jež se přelévala i do zpěvných částí (dokonce s náznaky country). Bouřlivé ovace zcela zaplněného sálu byly navýsost zasloužené.
Letošní ročník Hudebního fóra tentokrát nepřivedl do Hradce Králové pravověrnou hudební avantgardu, jako tomu bývalo v minulých ročnících (včetně spektrální hudby), ale neviděl bych v tom negativum. Naopak. Kompozice, jež letos zazněly, byly více otevřeny běžnému posluchači orchestrální hudby. Progresivní tvůrčí postupy v nich byly umně rozpuštěny. Díky kvalitnímu provedení zněla všechna uvedená díla současně a hlavně: navzdory vstřícnosti nepodbízivě. Nezbývá, než se těšit na Hudební fórum 2018.
