Dramaturgie, která má pochopitelný, ale ne zcela prvoplánový podtext, je informovanému publiku jistě příjemná. Taková byla programová náplň koncertu, který uvedla Filharmonie Brno na svém druhém abonentním večeru (lépe řečeno večerech) ve dnech 1., 2., a 3. února 2017. Byla to konfrontace tří symfonií z různých století. V první polovině zazněla Haydnova Symfonie č. 86 D dur, po přestávce Prokofjevova „Klasická“ a na závěr pak málo známá koncertantní Symfonie č 1. d moll pro varhany a orchestr Alexandre Guillmanta, v níž zazářila sólistka Drahomíra Matznerová. Dirigentem koncertu byl všestranný francouzský hudebník Bastien Stil.
Tónina D dur byla v historických souvislostech jedna z mála, která připouštěla použití trubek a především tympánů, které v 18. století hrávaly jen v C dur a D dur. Tím je determinován slavnostní charakter této tóniny a slavnostní výraz byl jistě i Haydnovým záměrem. Pro striktního zastánce dobových nástrojů a „autentického“ přístupu k interpretaci byla první polovina večera velmi příjemným překvapením. Orchestr hrál stylově čistě s minimálním vibrátem a zvukově velmi plasticky. Krajní věty (Allegro spiritoso, Allegro con Spirito) byly virtuózní a efektní, jak to vyžaduje tento typ vídeňské symfonie a jak to známe i ze skladeb Mozartových a Koželuhových. Trochu zasněná druhá věta (Capriccio. Largo) vyzněla ve své agogice příjemně a uvolněně. Pokud bych chtěl hledat „mouchy“, byl bych ocenil silnější a pronikavější žestě, protože právě ve „fanfárových motivech“ spočívá výjimečnost jejich použití. Je ale možné, že za můj dojem může akustika sálu (seděl jsem v páté řadě). V této souvislosti je třeba říci, že obsazení orchestru se čtyřmi celly a třemi kontrabasy považuji za optimální i v poměru k velikosti sálu.
O to silněji, že koncert nebyl řazen chronologicky, zapůsobila konfrontace Haydna s Prokofjevem. Klasická symfonie (tedy Symfonie č. 1 D dur) skutečně předvedla komentáře a glosy k vídeňskému klasicismu, o to více, že se shodovala i tónina. Virtuózní interpretace zde podtrhla anekdotičnost díla a jeho odlehčený charakter.
Alexandre Guillmant – snad kvůli své zálibě v barokní hudbě a vydávání historických skladeb – bývá někdy považován za eklektika a skladatele, který nedosahuje umělecké invence velikánů romantismu. Tento nespravedlivý odsudek mi vytanul na mysli při poslechu jeho 1. Symfonie pro varhany a orchestr d moll v závěru koncertu. Ačkoli jde „jen“ o transkripci varhanní sonáty, v níž je varhanní part zachován téměř beze změny, dílo vyznělo jako výsostně orchestrální skladba, kde jsou varhany kromě svého virtuózně disponovaného partu organickou součástí orchestrální struktury – podobně jako například ve Dvořákové violoncellovém Koncertu h moll. Na Dvořáka a Brahmse jsem ostatně vzpomněl i při zpěvném druhém tématu 1. věty, zatímco prostřední Pastorale znělo ryze francouzskou melodikou.
Myslím si, že sólistka Drahomíra Matznerová si koncert užívala a to včetně virtuózní závěrečné věty, kterou dirigent cítil navíc ve velmi živém tempu. Skvěle si poradila nejen s rychlými pasážemi, které byly brilantní, ale i srozumitelné, stejně jako se zpěvnou volnou větou. A co bylo možná ještě trochu obtížnější – i s varhanami v Besedním domě, které bohužel nejsou nikterak specificky disponovány pro francouzskou romantickou hudbu. Nicméně v její interpretaci se jednak prosadily jako zvukově rovnocenný protějšek orchestru a také zazněly pro mne neočekávanými romantickými barvami.
O vážnosti, kterou autor dílu přikládal, svědčí fakt, že je věnoval belgickému králi Leopoldu II., což se projeví skutečně majestátním a efektním závěrem s expozicí žesťových nástrojů. Lze jen litovat, že dílo neslyšíme z koncertních pódií častěji.
