Druhý večer Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného otevřela ruská pianistka Anna Vinnickaja, vítězka bruselské Queen Elisabeth Competition v roce 2007. Rodačka z Novorosijsku zahájila své vystoupení Preludiem, fugou a variacemi op. 18 Césara Francka, původně varhanní kompozicí. Franck ji napsal jako součást Six pièces pour le grande orgue v roce 1862, tedy v době, kdy v celé Evropě vrcholil kult varhan na koncertním pódiu. Dnes však dílo provádějí stejně často i klavíristé, liší se ovšem jednotlivými transkripcemi. Vinnickaja si zvolila úpravu Theo Wegmanna, švýcarského varhaníka i pianisty, který rezignoval na velký varhanní zvuk a spíše se snažil prodat klavír. Franckovo dílo zapůsobí svou výraznou, vřele diatonickou melodikou, i bez nosných pedálových tónů, jako vděčný a vhodný úvod do večera.
Před přestávkou následoval ještě skrjabinovský blok. Nejprve jeho Valse op. 1, komponovaný ve třinácti letech, který je stěží něčím víc, než milou připomínkou toho, že ruský mistr spával s chopinovskými notičkami pod polštářem, jinak neusnul. Ale i zde Vinnickaja ukázala jemný smysl pro poetickou taneční stylizaci. Následovala Fantazie op. 28 a Dvě poémy op. 32, které v jejím mnotvárném, plastickém podání vyzněly jako kaleidoskop bouřlivých nálad a vášní. Flexibilní úhozová technika Vinnické, schopná velkého dynamického rozpětí, snese ta nejvyšší měřítka a z nespoutaného, ale přitom kontrolovaného projevu bylo zcela zřejmé, že Skrjabin je autor její krevní skupiny. To jen dále potvrdila provedením jeho jednověté Sonáty č. 5 Fis dur op. 53. Nesmírně obtížné dílo, pro pianisty i posluchače, kterým se uzavírá Skrjabinova střední tvůrčí perioda, se pohybuje na samém pomezí tonality. Je prvou z řady jednovětých sonát a tou, která nejvíce přitahuje pozornost světových pianistů. Troufnou si na ni ovšem jen ti vybavení nejvyšší nástrojovou technikou. Úctyhodná řada jmen: Vladimir Sofronickij, Vladimir Horowitz, Michael Ponti, Samuil Feinberg, Svjatoslav Richter, Glenn Gould, Vladimir Ashkenazy, Garrick Ohlsson, Marc-André Hamelin, Bernd Glemser – převážně tedy muži. Anna Vinnickaja dokázala, že se tohoto Skrjabinova přelomového díla, psaného bezprostředně po dokončení symfonické básně Le poème de l’extase op. 54 a jako reakce na ni, díla obsahujícího antropologicky ukotvené city v jejich extrémní intenzitě, může úspěšně zmocnit i žena. Vinnickaja zvládala i ty nejvášnivější, nejvypjatější polohy s naprostou suverenitou a dokázala úspěšně čelit i nebezpečí, že se může ocitnout již v nebezpečném sousedství hysterie, jak se některým pianistkám minulosti občas stávalo. Její nadhled a kontrola byla prostě ohromující. A ještě jednu pozoruhodnou koncepční kvalitu mělo její provedení. Vinnickaja k modernistickému dílu z roku 1907, ovlivněnému již částečně výboji Arnolda Schönberga, přistupuje od tonálního konce. Posiluje spíše ono centrum securitatis, byť je těkavé, nestálé a extrémně Skrjabinem, všemi kompozičními prostředky, oslabované. Převaha dominantní harmonie, jejíž důsledně nerozváděné složky jako by tonuly v bezbřehém moři atonality, je nesporně velmi výrazná. Vinnická však – alespoň takový je můj sluchový dojem, který jsem si z jejího provedení odnesl – vyzdvihuje tyto dílčí, prchavé tóniky, jako by chtěla dílo vystužit aspoň nějakou jistotou, nějakou tonální stabilitou. Poslechl jsem si pak Sonátu alespoň s Ashkenazym a Richterem, a tento svůj dojem jsem si jen potvrdil. Skrjabinovy disonace v jejím podání neznějí, tonálně-harmonicky vzato, jako silné centrifugální momenty, nýbrž mají spíše jen koloristický, barevně ozvláštňující význam. Její Pátá tak vyznívá převážně impresionistickými valéry.
Po přestávce se Vinnickaja představila svým Chopinem, konkrétně kompletní čtveřicí Improptus, které vloni nahrála spolu s Baladami pro německou firmu Alpha Classics. Provedení úhledné, stylově vybroušené, jemuž nešlo nic zásadního vytknout, pro mne tam snad jen, zejména v chronologicky prvém impromptu, Fantaisie-Improptu cis moll op. 66 posth., bylo o trošinku více pedalizace, než bych považoval za ideální, v dikci hlavní virtuózně perlivé hlavní myšlenky, ale tím mé relativní výhrady končí. Vrchol večera však pro mne přišel až s Ravelem a jeho oslavou valčíku. Nejprve zazněly Valses nobles et sentimentales, které byly při premiéře v roce 1911 publikem vybučené. Dnes tato opojná taneční poéma, cyklus kontrastních valčíkových impresí, přelévající se jedna v druhou, naprosto nepotřebuje advokáta, Vinnickaja přesto složila Ravelovi upřímný hold a vygradovala tak své pražské vystoupení. Poté následoval La valse, strhující a závratná taneční vize, pocta vídeňskému valčíku i jeho pohřeb, dílo noci, nostalgie, ale i nádhery a pompy, komponované na objednávku Sergeje Ďagileva v roce 1920, v němž Vinnickaja dokázala svůj výkon ještě vystupňovat. Obě klavírní verze, pro jeden klavír a dva klavíry, následovaly hned po orchestrální verzi, a jsou pianisty přibližně stejně frekventované. Ta pro dvě ruce představuje nejvyšší problém pianismu, ztělesnit ve zvuku nástroje celou symfonickou šíři a objem. Vinnické se to podařilo strhujícím způsobem, nezůstala dílu nic dlužna a dokázala valčíkovou báseň, vlastně impresi postupně se rozsvěcujího císařského sálu, v němž počínají vířit taneční páry na parketu, vystupňovat až k orgiastickému závěru. Základním předpokladem pro úspěšné provedení tohoto extrémně náročného díla je schopnost během nekonečné gradační vlny se emocionálně vzrušit až na samu hranici a neztratit přitom kontrolu nad prsty. A snad nejcennější na hře Vinnické je právě toto. Její lidský naturel a pianistická osobnost jí umožňuje, aby se samotný klimax La valse stal v jejím provedení direktním emocionálním sdělením, které bourá jakoukoli distanc mezi interpretem a publikem.
Anna Vinnickaja své sympatické a zcela přesvědčivé vystoupení uzavřela dvěma komorně pojatými přídavky, Čajkovského Dubnem z Ročních období a Rachmaninovovým druhým číslem z Etud-Obrazů op. 33.
