Zatímco nedělní zahajovací koncert hudebního festivalu Věčná naděje: Gustav Mahler a terezínští skladatelé nabídl v Sukově síni pražského Rudolfina k poslechu pouze díla Viktora Ullmanna (a Leoše Janáčka), již o den později zazněla na témže místě také díla dalších významných židovských autorů v čele s Pavlem Haasem a Gideonem Kleinem. I v tomto případě stavěla dramaturgie především na klavírních skladbách, tentokrát však navíc ve společnosti klarinetu. O klavírní interpretaci děl se postaral přední český pianista Ivo Kahánek, pyšnící se bohatým repertoárem zahrnujícím skladby barokní, romantické i soudobé. Part klarinetu zazněl v podání neméně povolaného a taktéž stylově všestranného hudebníka a držitele řady ocenění Irvina Venyše.
Nebude snad nespravedlivé, nebo hanlivé tvrdit, že zahajovací koncert záměrně sestával z děl, která si posluchač dokáže vychutnat a snad i oblíbit již při prvním poslechnutí. Sonáta pro klavír č. 7 Viktora Ullmanna, která tvořila jeden z vrcholů zahajovacího večera, představuje jedno z autorových nejpřístupnějších děl. Druhý večer festivalu Věčná naděje si podobné servítky nebral. Koncert zahájila Suita pro klavír op. 13 brněnského židovského skladatele Pavla Haase. Přestože nelze v případě Haasovy skladby mluvit vyloženě o posluchačské nepřívětivosti, přece jen může úctyhodné množství stále se objevujících a zanikajících kratičkých motivů působit při prvním poslechnutí méně srozumitelně. Haasova suita navíc neklidně těká mezi několika různými stylovými tendencemi, a tak není neobvyklé naslouchat kaleidoskopické přehlídce humoru, lyriky i tragiky. Ivo Kahánek je bezesporu interpret schopný dobře vycítit a následně usměrnit náladu i směřování skladby, tato vlastnost se však paradoxně byla ve spojení s pestrou vnitřní strukturou Haasovy skladby někdy na obtíž. Kahánkova interpretace Haasova díla až příliš vycházela z romantického základu klavíristova repertoáru. Pro Kahánkovu hru je charakteristická výrazná práce se značně rozvolněným tempem, která v romantičtěji pojatých dílech funguje znamenitě, avšak zde nenachází dostatek prostoru pro smysluplné užití a plné rozvinutí. Nastává nečekaná situace – mnoho motivů mělo skladbou pouze prosvištět a dotvořit pestrý přehled melodií, v Kahánkově interpretaci však i tyto drobnější fragmenty získávaly dramatická zpomalení, která v podobně rychlém sledu nezvládla naakumulovat potřebné hudební napětí.
Také v Sonátě pro klavír č. 6 Viktora Ullmanna se Kahánek snažil stavět na rozvolněném tempu a byť někdy výsledek vyzněl výtečně, jindy představoval spíše nečekané hudební rozuzlení. Jak však zářil klavíristův projev při Sonátě pro klavír přerovského skladatele Gideona Kleina! V méně roztříštěném a útržkovitém díle získal Kahánkův podpis nepopiratelné lyrické krásy. Zde se totiž nacházel prostor pro delší budování hudebního napětí, které bylo působivě rozvedeno správným směrem. Důležitou část programu tvořil také klavírní cyklu V mlhách skladatele Leoše Janáčka. Cyklus zazněl již na zahajovacím koncertu v provedení Martina Kasíka. Oba klavíristé studovali pod vedením Ivana Klánského a pro ty, kteří navštívili oba koncerty, se tak jednalo o dobrou příležitost poznat a porovnat interpretační styly obou hudebníků. Troufám si tvrdit, že zatímco objektivnější interpretační styl Martina Kasíka se k dílům terezínských autorů – nebo alespoň těm na festivalu zatím uvedeným – hodí lépe, Kahánek naopak exceluje u skladeb s tradičnějším kompozičním pojetím.
Nedílnou součástí večera byly také skladby Sonáta pro klarinet a klavír od amerického židovského skladatele Leonarda Bernsteina, který by tento rok oslavil sté narozeniny, a Suita pro hoboj (klarinet) a klavír skladatele Pavla Haase. Klarinetista Irvin Venyš se v obou skladbách pohyboval v melodických i dynamických extrémech, které zvládal s lehkostí a intonační jistotou. Suita Pavla Haase navíc hýřila nejen zjevnými hudebními citacemi, ale také stylizovanými prvky a náznaky židovské hudební kultury, jejíž vnitřní pochody se Venyšovi podařilo zdůraznit. Snad jen barva zvuku byla místy příliš „vzdušná“, „dechová“, vzhledem k opravdu výrazné dynamice je však toto celkem pochopitelné.
Druhý z řady koncertů festivalu Věčná naděje představil širší tvorbu terezínských autorů a kromě poutavé a neotřelé dramaturgie stavěl především na kvalitních interpretačních počinech. Klavírista Ivo Kahánek i klarinetista Irvin Venyš potvrdili, že sejdou-li se vhodní interpreti, skladatelé a dramaturgové, nemůže to dopadnout zle.
