Letošní 48. ročník ostravského festivalu soudobé tvorby Hudební současnost je již v plném proudu – po úvodním setkání s regionálními komponisty a následujících dvou koncertech, na kterých měli posluchači šanci vyslechnout si Orchestra Zelí-Potkan a soudobé oratorium s novoliturgickými a staroduchovními texty ostravského skladatele Daniela Skály, přišel v pondělí 24. října čas na druhý večer s ostravskými skladateli. Interpretace skladeb Petry Šuško, Vladimíra Studničky, Rudolfa Kubína, Miroslava Klegy, Ireny Szurmanové, Zbyňka Přecechtěla a Eduarda Dřízgy se v prostoru galerie PLATO Ostrava chopili hudebníci z Benda Quartet.
Večer zahájilo Initio eterno (Věčný začátek) původem ostravské skladatelky působící převážně v Praze Petry Šuško (*1976), která koncert osobně uvedla. Dílo začíná překvapivě bodrým durovým akordem, který se však vzápětí „rozmělní“ do samostatných a výrazně lyričtějších hlasů v tiché dynamice tvořících svébytnou a takřka zasněnou plochu. Ve své podstatě představuje skladba určitou kompoziční syntézu různých skladatelských přístupů nové hudby, které však pevně poutá určitá kvazi-tonalita. Pozoruhodné bylo mj. užití glissanda a pizzicata. Provedení v nastudování houslistů Jakuba Černohorského, Ondřeje Pustějovského, violisty Petra Bendy a voloncellisty Tomáše Svozila bylo nanejvýš příkladné: interpreti výtečně akcentovali kontrastní prvky skladby a přitom udrželi vnitřní integritu díla. Initio eterno bylo určitou hudební jednohubkou, která sice poodhalila svou osobitou hudební krajinu, ale přitom dala posluchači pouze nahlédnout za pomyslný závoj – jakoby záměrně laškovně lákala do hlubin vlastního hudebního vesmíru, ale pak prchla jako sen nad ránem, ze kterého se spícímu nechce probudit. Lze předpokládat, že tento efekt byl cílem skladatelky a nelze než dodat, že dílo je opravdu – v dobrém slova smyslu – „neuspokojivé“.
„Na oko baroko“ – Preludium a fuga pro smyčcové kvarteto Vladimíra Studničky (*1935) se naopak místo moderny přiklonilo k odkazu barokní hudby. Navzdory tomu, že název by dával tušit, že baroko bude pouze „na oko“, ve skutečnosti skladba obsahuje celou řadu autentických a dobových kompozičních postupů. Své místo tu mají sekvence, dynamické skoky a i fuga je v podstatě vystavěna dle tradičních pravidel. Prvky modernějšího tonálního jazyka se zde sice objevují, ale jsou skutečně pouze kořením, nikoliv hlavní přísadou. Z hlediska hudebníků nabízel tento náhlý kontrast vítanou příležitost k rozvinutí a prezentaci odlišných interpretačních postupů, které se projevily nejen na práci s výrazem a tempem, ale i na dynamice či výstavbě fráze. Pochvalu si zaslouží fuga, ve které hráči dbali na to, aby si skladba zachovala svůj polyfonní charakter, a tak když některý z nástrojů vyžadoval větší pozornost, přizpůsobily mu ostatní svoji interpretaci, a to jak z hlediska dynamiky, tak především výrazu.
Třetím dílem na programu večera se stalo Concertino pro smyčcové kvarteto Rudolfa Kubína (1909–1973). Ani v tomto případě se nejednalo o skladbu, která by hýřila modernistickými tendencemi, spíše naopak – pravidelná a občas dokonce taneční rytmika hrála v concertinu významnou roli, stejně jako ustálené harmonické postupy vycházející převážně z tonálního cítění (relativně krotkého) romantismu. Kubínovi nelze upřít především poutavé vedení hlasů ve druhé větě, stejně jako obdivuhodný smysl pro lyriku. Benda Quartet byli přesvědčiví jak v divočejších polohách, které zahrnovaly i poměrně ostré rytmické zářezy, tak i v intimních pasážích druhé věty.
Rovněž Concertino pro čtyři smyčcové nástroje Miroslava Klegy (1926–1993) vyrůstalo hudebně z romantismu, tentokrát však spíše z toho pozdního a rozhodně by se v něm daly nalézt také janáčkovské inspirace. Zatímco v první větě se objevovaly občas nezvykle rozverné „popěvky“, ta druhá překvapila – i vlivem povedené interpretace – místy až expresivní lyrikou. Třetí se vrátila k původní rozpustilosti, avšak s krátkou, nicméně citlivě provedenou melancholickou vložkou.
Modernějším hudebním jazykem opatřila Irena Szurmanová své aranžmá písně A choť sem ja chudobna. Ačkoliv skladba vznikla na motiv lidové písně, podařilo se Szurmanové nalézt hudebně přesvědčivou hranici mezi artificiální a lidovou tvorbou – nápěv, ačkoliv byl přítomen již od začátku v rychlých črtách houslí při hře u kobylky, své hlavní místo ve skladbě získával až postupně. Toto postupné odkrývání písně bylo doprovázeno častou hrou sul ponticello a výrazným zastoupením tremola. Zásadním stavebním kamenem skladby Ireny Szurmanové byla detailní práce s dynamikou a akcenty, což potvrdili i interpreti svým nastudováním, které dokázalo být místy jasné (až ostré), avšak stále si zachovávalo nutnou lehkost. Postupným „odhalováním“ se skladba propracovala až ke stylizovaným přiznávkám, které pyšně odkazovaly na svůj lidový původ.
Předposledním dílem večera se stala Lyrická črta Zbyňka Přecechtěla. Ta – ačkoliv jednovětá – nezahrnovala pouze z názvu patrnou lyriku, ale také expresivní a mnohem dramatičtější kontrastní plochu. Úvodní zadumaný vstup violy po chvíli doplňuje violoncello a rozvíjí se výrazně komplexní faktura s pozoruhodným vedením hlasů. Benda Quartet byl intonačně i rytmicky přesvědčivý a i ve vyhrocenějších chvílích měli hudebníci pod kontrolou dynamiku, práci s výrazem i tempové změny.
Druhý z koncertů věnovaných tvorbě ostravských skladatelů uzavřel Smyčcový kvartet č. 1 „Partita“ Eduarda Dřízgy. Domnívám se, že se jednalo o výtečnou dramaturgickou volbu – Dřízgův kvartet jako by v sobě totiž sumarizoval mnohé z předešlých skladeb. Své místo zde měla expresivita, rozpustilost i lyrika, to vše podepřeno precizní prací se sazbou. Interpretačně není hudebníkům zhola co vytknout – perfektní cítění kontrastních ploch, dynamické oblouky v rámci malých frází i celých celků i bezchybná intonace, to vše zde bylo zastoupeno v hojné míře.
Festival Hudební současnost znovu potvrdil, že regionální skladatelé si pozornost bezpochyby zaslouží a že uvádění místních autorů je nejen záslužné, ale především nezbytné – obzvláště jsou-li hudebně takto přístupní i publiku, které moderní tvorbě třeba ani tolik neholduje.
