Dva intelektuálové. Dvě osobnosti v kultuře. Dva osobité přístupy. Skladatel a spisovatel (Datel a Vatel). Miloš Orson Štědroň a Pavel Kosatík v dialogu.
Ve čtvrtek 3. listopadu se Centrum současného umění DOX otevřelo návštěvníkům druhého koncertu cyklu PKF – Prague Philharmonia Krása dneška. V auditoriu DOXu se představili skladatel Miloš Orson Štědroň a spisovatel Pavel Kosatík, a to v rámci Dualismu v českém 21. století, což je název letošního ročníku této koncertní řady.
Jedná se o projekt, který představuje soudobé skladatele a jejich díla, ale vždy společně ještě s dalším hostem, kterého si zve samotný skladatel. Jak je u Krásy dneška obvyklé, ani teď nezazněla pouze hudba, ale část večera byla naplněna diskuzí s oběma hosty i vzájemným rozhovorem Štědroně a Kosatíka.
V průběhu koncertu zazněly tři Štědroňovy skladby + bonus. Všechny tři skladby představily kontextové a velmi osobité uvažování autora. Jako první zazněla v podání hráčů PKF skladba CASATAR (2011). Název je spojenina slov CAnon, SArabanda a TARantella. Jedná se o třívětou skladbu, přičemž každá z vět se blíží své tradiční formě. Štědroň ji napsal pro velmi neobvyklé obsazení – pro 3 violoncella, 2 trubky a křídlovku. Jak sám řekl, chtěl tuto neobvyklou kombinaci nástrojů prostě vyzkoušet. Mě osobně zaujala především třetí věta, u které člověk hned pocítil, jak velkou roli v ní hraje rytmus. V rytmu se odehrával dialog mezi nesmírně barevnými tóny violoncell na jedné straně a hlasitými ostrými žesťovými nástroji na straně druhé. K dobrému ohlasu skladby přispěly dle mého názoru i dva další aspekty: humor, který se snad ve všech provedených Štědroňových skladbách nacházel a dále výborná akustika sálu, která myslím v NoDu, kde většina koncertů Krásy dneška probíhá, trochu chybí.
Druhou skladbou bylo Stringendo pro dvoje housle a violu z roku 2014. Opět komorní obsazení umožnilo více pozornosti na hudební dialog interpretek i samotných nástrojů. Skladba se nesla opět ve specifickém autorově hudebním myšlení, které Kosatík následně označil za snové a kouzelné. Rozhodně se jedná o samostatný a možná poněkud neobvyklý druh soudobé hudby. Zastánci „nové hudby“ by možná prohlásili toto dílo za příliš konvenční (já bych mezi ně možná patřil také), ale je to samozřejmě otázka názoru. Rozhodně byla skladba přitažlivá pro posluchače a také poměrně srozumitelná. Srozumitelnost totiž v mnoha soudobých skladbách chybí. Humor je samozřejmým přívlastkem skladby.
Poslední provedenou skladbou byl ROCK pro kytaru, smyčcové kvarteto a kontrabas. Zde bych snad použil označení „Classic meets rock“. Byl to dialog dvou hudebních žánrů, klasické hudby a „nesmrtelného“ rocku. Ústřední roli ve skladbě zaujímala samozřejmě elektro-akustická kytara, která nesla hlavní hudební motivy rockové balady a následně i čistě rockové části. Skladba sklidila u publika největší úspěch, bylo vidět, že touto kontextovou hudbou umí Štědroň zaujmout nejvíce. To platí samozřejmě i o jeho divadelních angažmá, která tvoří v současnosti nejdůležitější směr jeho skladatelské tvorby. Je autorem hudby i textu písní mnoha divadelních her, z nichž nejznámější je asi Velvet Havel, hudebně-divadelní představení z roku 2014. Z této hry byl pro koncert vybrán také zmiňovaný bonus, a to ukázka na plátně jedné z písní „melancholického pamětníka Havla“, právě s hudbou a textem Štědroně.
Mezi jednotlivými skladbami koncertu probíhaly rozhovory s oběma hosty. Kosatík, který je znám mimo jiné svými monografiemi o českých význačných osobnostech (Olga Havlová, Věra Čáslavská, Ferdinand Peroutka, Jan Masaryk,…), promluvil i o svých metodách při psaní a sběru dat či o neustálé sebereflexi, která je při tomto druhu psaní nutná. Bylo vidět, že oba tvůrci se pohybují na podobných vlnách, jen každý zpracovává jinou matérii a každý ve svém oboru. Shrnutím čtvrtečního krásného večera je tedy bezpochyby pojem „obohacující mezikulturní dialog“, což je něco, co všichni nutně potřebujeme.
