Kostel sv. Vavřince, sídlo Pražského jara i jeho komorní koncertní sezóny, hostilo ve čtvrtek 9. března violový večer. Vystoupil na něm violista Petr Verner a klavíristka Slávka Vernerová. Manželská dvojice vystupuje pod názvem Spring Duo, i když častěji je můžeme slyšet v Klavírním kvartetu Antonína Dvořáka, se kterým natočili už dvě oceňované desky s hudbou Dvořáka a Schumanna. Tento večer ovšem patřil viole, a do malého kostela dokonale zapadl. Svatý Vavřinec je vzácný komorní prostor, který spojuje starobylost s téměř domovskou komorní atmosférou. Zatímco ve velkých sálech se viola může ztrácet, tady byl prostor zcela zaplněn jejím zvukem v důvěrné blízkosti. Sólista koncert přátelsky uváděl, nabídl ovšem náročnou a všestranně zajímavou dramaturgii.
Slyšet Ravelovu Sonátu pro housle a klavír ve verzi pro violu byl hned v úvodu koncertu překvapující zážitek. Slávka Vernerová v doprovodu dokonale vystihla barvy Ravelova impresionismu, zatímco violový part se pohyboval mezi velkou citovou naléhavostí a hledáním zvukových možností violy. Osobně bych potřeboval, aby na začátku zaznělo něco úplně klasického, abych se stihl zaposlouchat do violového tónu a teprve pak lépe ocenil tuto experimentální podobu violového impresionismu. Plejáda barevných možností byla opravdu široká.
Velké a klasické dílo bylo hned druhé v pořadí, velká Sonáta f moll op. 120 č. 1 Johannesa Brahmse. Jsou violisté, kteří svůj nástroj smyčcem jen příjemně hladí, Petr Verner je pravý opak, takže máme pořád pocit, že jde až na dřeň, že chce rozeznít tu nejhlubší duši svého nástroje. Jeho tón je jakoby hrubšího zrna, ale dovede být střídavě zarputilý a hned poté roztát a zjihnout. V sonátě místy trochu obětoval klasický tempový plán velké citovosti – na druhou stranu je skladba do té míry sevřená, že ji takto expresivní pojetí nerozklíží. Klavír navíc držel skladbu v pevném rytmickém řádu.
Po přestávce následovala Balada d moll op. 15 Antonína Dvořáka, která klame svým opusovým číslem, protože vznikla v sousedství Sedmé symfonie, se kterou má společný velmi vážný až temný ráz. Takže Dvořák tentokrát nebyl protikladem, ale citovějším pokračováním Brahmse. Ve violové verzi je Balada d moll ještě zahloubanější skladbou než v originální verzi. Provedení navíc Petr Verner věnoval památce svého otce, velmi významného hobojisty Pavla Vernera, který zemřel před necelými dvěma roky a kterého doprovázel do posledních dnů.
Největším objevem koncertu byla působivá Violová sonáta anglicko-americké skladatelky Rebeccy Clarke (1886–1979). Sólista připomněl její boj s předsudky, které jako žena hudebnice a zejména skladatelka musela zažívat v prvé polovině 20. století. Na jeho počátku patřila k prvním orchestrálním hráčkám – a jako autorka skladeb zažívala doslova mužskou diskriminaci, mimochodem v jedné soutěži se uplatnila jen pod mužským pseudonymem. Až s odstupem času bylo rozpoznáno, jak zajímavá je to hudba – i když nepřízeň osudu Rebeccu Clarke dost poznamenala (dodnes nejsou všechny její skladby publikovány). Mladistvá třívětá Violová sonáta je přesvědčivým a barvitým dílem plným výrazových proměn a bohatých rytmů, vzdáleně mě napadala podobnost s Janáčkem. Byl to další vrchol večera.
Na klavírním doprovodu Slávky Vernerové bylo úžasné to, jak pro každou skladbu našla trochu jiný úhozový rejstřík vždy s plným tónem, stejně nosným jako zvuk violy. Byl tu svítivě barvitý Ravel hned vedle temnějšího a epického Brahmse, o něco zpěvnějšího a cituplného Dvořáka a nakonec Rebeca Clarke s prokofjevovskou jiskřivostí a moderní zvukovostí. Občas bylo krásné zaposlouchat se jen do klavíru. Jeden přídavek uzavřel navenek nenápadný, ale neobyčejně bohatý koncert, za který můžeme poděkovat – a Petru Vernerovi popřát vše dobré k právě uplynulým šedesátinám.
