Zahájení 13. ročníku festivalu Struny podzimu 28. září mělo potřebný lesk, i když pozvaná sopranistka Irina Lungu , označovaná za vycházející hvězdu, zatím nezáří tolik jako Bostridge či Kožená. Při nedostatku mladých výrazných pěveckých osobností na domácí scéně každé takové hostování zaujme. Na druhou stranu Irina Lungu nezanechala dojem, že slyšíme budoucí velkou osobnost světových scén. Má zajímavě tmavý, místy až trochu zastřený hlas a vládne spolehlivou, i když ne stoprocentně jistou technikou. Obtížné koloratury ve slavné árii z Donizettiho Lucie z Lamermooru místy postrádaly virtuozitu a místy dokonce intonační jistotu. Árie Donny Anny z Mozartova Giovanniho zase působila, jako by bylo zapotřebí příliš mnoho síly k jejímu přednesu. Mnohem lépe pak vyšla dramatická árie Medory z Verdiho opery Korzár . Efektní závěr s Verdiho Traviatou byl dobře profesionálně zvládnutý, i když ani temperamentní, ani strhující. Světové scény mají svůj dobrý standard, od těch nejlepších se ale právem žádá ještě něco navíc. Doprovázející Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Michela Swierczewského podala standardní výkon. Byla citlivá v doprovodech a lépe se jí dařily ty předehry, které často při podobných příležitostech hraje. (jb)
