Letní festivalovou scénou v Olomouci letos opět rezonuje barokní a klasicistní hudba, a to hned v rámci dvou paralelně probíhajících slavností. Bohatý pořad s vůní dalekých cest po různých kontinentech nabízejí již podeváté Olomoucké barokní slavnosti, v jejichž avizovaném programu si na své přijdou jak příznivci instrumentální, tak vokální hudby.
Velkým počinem na letošním programu Olomouckých barokních slavností je premiéra inscenovaného oratoria Carla Ditterse von Dittersdorfa David. Není to jediná obnovená premiéra Dittersova rozsáhlejšího díla, kterou se v rámci olomouckých barokních festivalů podařilo zrealizovat – v roce 2019 zde zazněla v novodobé premiéře Dittersova gratulační serenata Il Tribunale di Giove. Originální dílo Il Davide Nella Valle di Terebintho (David v Pistáciovém údolí) se starozákonním příběhem o mladičkém pastýři, který neváhá opustit rodinu a postavit se tváří v tvář nepřekonatelnému obru Goliášovi pouze s prakem v ruce, nad nímž zvítězí díky hluboké víře a vynalézavosti, vzniklo pro postní období roku 1771. Premiérováno bylo před 250 lety v tehdejším Dittersově působišti na Jánském Vrchu u Javorníku na dvoře vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche.
V rámci obnovené premiéry zaznělo oratorium se zkráceným názvem David již 7. srpna 2021 v Kroměříži. Další reprízy pak během dalších tří večerů (mezi 12. až 14. srpnem) naplnily prostory ambitu a baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce svěží Dittersovou hudbou díky mezinárodní spolupráci souborů Visegrádské čtyřky a Slovinska.
Rozsáhlý interdisciplinární projekt si vytyčil velmi ambiciózní cíl, a to skloubit v sobě několik zdánlivě protikladných rovin. Dualita se ostatně prolínala celou inscenací a promítla se hned v několika aspektech; poučená historická interpretace fungovala v elegantní symbióze s moderními přístupy zahrnujícími různé umělecké složky (hudba, videoprojekce, výrazový tanec, pantomima). Režisér Rocc, který již v minulých letech s festivalem spolupracoval na barokních kantátách, umístil každou z částí dvoudílného oratoria do jiného prostoru. První polovina představení se odehrála v interiéru baziliky, druhá pak v potemnělém exteriéru klášterního ambitu. V kostele vedle sebe koexistovaly dvě scény – hudební scéna před oltářem s orchestrem a zpěváky, naproti ní pak střed chrámu zaujímal prostor patřící hercům a tanečníkům. Obě pódia tak symbolizovala dvě paralelní časové roviny – reálný čas jednajících postav a archetyp Davida inspirujícího ve „snovém“ archaickém světě. Tyto prostory však nebyly odděleny striktně od sebe – trojice migrujících alegorických postav (víra, naděje, láska) díky vzájemné prostupnosti scén propojovala vnitřní emocionální svět s vnějším. V rámci spíše statické scény bez velkých barokních gest dokázali tanečníci a zpěváci proměny nálad účinně vyjadřovat skrze jemné pohyby. Na psychologii Davida bylo ještě více zacíleno v druhé půlce díla, kdy byla inscenace navíc doprovázena videoprojekcí s detailním záběrem obličeje choreografky a představitelky inspirujícího Davida Andrey Miltner, který podával strhující obraz emocionálních pochodů hlavní postavy.
Hudebního nastudování oratoria se zhostila umělecká vedoucí rezidentního souboru Volantes Orchestra Veronika Manová ve spolupráci s dirigentkou Emou Mikeškovou. Instrumentální těleso vytvořili členové evropských profesionálních souborů poučené historické interpretace Arte dei Suonatori z Polska, Il Cuore Barocco ze Slovenska, Musica Aeterna z Maďarska a domácího Volantes Orchestra. Po celou dobu znělo těleso zvukově velmi vyrovnaně a bylo patrné, že je mezi hudebníky velmi přátelská a tvůrčí nálada.
Ačkoliv je pro instrumentalisty venkovní prostor nebezpečný co do stability intonace nástrojů, zde naopak velmi prospěl pěvcům. Srozumintelnost italštiny byla v otevřeném prostoru jak u sólistů, tak sboru Societas Incognitorum z Brna daleko zřetelnější oproti velké akustice baziliky. Je veliká škoda, že se po celou dobu na doprovodné obrazovky promítal jen stručný, vesměs jednovětý komentář děje (ten byl v téměř stejném znění navíc součástí tištěného programu). Záměr osvětlit dění na scéně se tak povedl jen částečně. Při technických možnostech dnešní doby by bylo jistě výhodnější, kdyby byl po celou dobu k dispozici překlad libreta, jak je běžnou praxí divadel využívajících čtecí zařízení. Bohužel díky této „nedotaženosti“ postrádaly dlouhé recititativy pro neitalštináře svůj smysl a mnoho posluchačů bylo ochuzeno o další jazykový rozměr díla (s ohledem na fakt, že na originálním libretu z premiéry z roku 1771 je u autora libreta uvedeno „Accademico di Belle Lettere Italiano“, tedy akademik krásné italštiny).
Dirigentka Ema Mikešková si moc dobře poradila s rozmístěním hudebníků v prostoru – zejména v ambitu byla od sebe jednotlivá hudební tělesa poměrně vzdálená a rozeznívala prostor z několika stran – zpěváci na podiu, orchestr na boku pod přístřeškem, sbor putující prostorem či stojící vzadu za posluchači. Akustické možnosti chrámu byly k velkému efektu využity v duettu Davida a Jonatána odehrávajícím se pod středovou klenbou, kde zvýraznily vokální předivo obou vzájemně se doplňujících partů.
Ačkoliv ve starozákonním příběhu nevystupuje žádná ženská postava, v hlasovém obsazení jsou předepsány hned dva soprány a jeden alt. V hlavní roli Davida se představila mladá sopranistka Doubravka Součková, která posluchače dojala především v závěrečné árii, kdy David zpívá o svém vítězství nad Goliášem. Příjemná barva jejího měkkého hlasu dala vyniknout emočnímu náboji této části a přednes nepostrádal krásně klenuté fráze. Při závěrečné kadenci pak výrazně využívala možností svého hlasového rozsahu v tříčárkované oktávě. Sopranistka Helena Hozová se ujala druhé sopránové role – Jonatána, syna Saula. Se suverenitou a precizností zvládla všechny technické nástrahy svého partu a její lehký světlý koloraturní hlas vytvořil vzdušný témbrový protiklad Davidovi. Obě sopranistky pak excelovaly v duettu o hlubokém přátelství a bratrské lásce Jonatána a Davida, kde se jejich hlasy krásně propojily a proplétaly v girlandách rychlých tirát.
Davidova bratra, Eliaba, zpívala mezzosopranistka Aneta Petrasová. Altový part není kompozičně příliš výrazný, Petrasová jej však přednesla s přesvědčivě a bezvýhradně, a i přes interpretační jistotu se nabízela otázka spíše řečnická – zda by altistka s tmavším témbrem nevyzněla v celém kontextu oratoria a v kontrastu k dalším hlasům výrazněji?
Slovinský tenorista Aco Bišćević (Saul, izraelský král) působil na prvním olomouckém představení 12. srpna zpočátku nejistě a až příliš afektovaně, ale s dalšími odzpívanými takty začal nabírat na jistotě a projevovat se v celém spektru svých možností. První Saulova árie je vystavěná na práci s dechem (dlouhý tón přes několik taktů, v Bišćevićově podání navíc krásně klenutý a živý) a má poměrně velké nároky na hlasový rozsah co do hloubky, tak výšky. A právě tyto požadavky zpěvák naplnil bezezbytku. Basista Jiří Miroslav Procházka svůj projev postavil na výrazné práci s dynamikou. Ačkoli působil místy těžkopádně, postava vojevůdce Abnera si jisté „mohutnosti“ mohla dovolit.
Díky další obnovené olomoucké dittersovské premiéře se opět podařilo ukázat, jakým způsobem tvorba polozapomenutých autorů Mozartovy doby dokresluje obraz tehdejšího bohatého hudebního života na periferiích Habsburské monarchie a v kvalitní interpretaci dokázat, že Dittersova svěží, melodická hudba osloví i dnešního posluchače.
