V lednu dirigovali Českou filharmonii v pražském Rudolfinu dva renomovaní ruští dirigenti – Semjon Byčkov (20., 21. a 22. 1) a Valerij Gergijev (27., 28. a 29. 1.). První se narodil v roce 1952 v Leningradě, druhý o rok později v Moskvě. Výčet orchestrů a operních projektů by byl hodně dlouhý, stačí tedy dodat, že Byčkov se zapsal do gramofonových dějin hlavně nahrávkami pro dnes již neexistující firmu Philips Classics a Gergijev, pro stejný label, především ruskými operami.
Semjon Byčkov v současnosti realizuje s Českou filharmonií pro label Decca Classics projekt s hudbou Čajkovského, jehož páteří bude symfonický komplet, proto byla na pořadu lednového koncertu hlavně hudba Petra Iljiče. Večer otevřelo fantazijní zpracování nesmrtelné lásky Romea a Julie. Pan Byčkov má v sobě obrovské charisma a dar přesvědčit každý orchestr o energii interpretovaného díla. Shakespearovská předehra hýřila dynamikou, rapsodičností a neustálou pulsací. Z péče o detaily jsem měl pocit, že dirigent věnoval dostatek času přípravě. Orchestr s ním snad i dýchal. I když se pár notiček nepovedlo, bylo to referenční provedení!
Ještě více se totální souznění dirigenta a orchestru projevilo v Symfonii č. 3 Dur „Polské“, op. 29. Má svůj půvab a řadu předností, kromě jiného silnou melodiku, noblesní tanečnost, vytříbený styl, dojemnou meditativnost a pozitivní katarzi. Přesto zní, nejen v Praze, méně nežli Čajkovského pátá či šestá. O to více jsem si v podstatě dokonalé provedení užíval.
Čajkovského romantická hostina byla přerušena (nikoliv narušena) Houslovým koncertem č. 1 g moll, op. 26, Maxe Brucha. Orchestr byl velmi pozorný, dirigent empatický, ale událost z toho udělala holandská houslistka Janine Jansen. Její fenomenální provedení sólového partu patří mezi ozdoby jubilejní sezony ČF. Koncert jsem slyšel bezpočtukrát, ale tak silný dojem jsem nikdy neměl. Technicky přirozeně bezchybné, tónově lahodné, laskala se s každou frází a ty její stradivárky „Baron Deurbrouck“ (1727)…! Byl to koncert, jenž neměl chybu.
Valerij Gergijev je charismatický, hudebně (i lidsky) kontroverzní umělec. Česká filharmonie byla nadšená z předcházející spolupráce, což byl asi jeden z důvodů pozvání do Prahy. Druhým byla nejspíš touha, aby provedení geniální baletní hudby Svěcení jara bylo autentické. Stravinskij měl opulentní zvukové zarámování, kdy mu byla Dvořákova síň Rudolfina malá. Hráči ze sebe vydali určitě maximum a náročné party (předně dechy a bicí) zvládli se ctí. Nevím, jestli to bylo nesouzněním mezi dirigentem a orchestrem (kontakt s do partitury zahleděným Gergijevem se mi nezdál zrovna ideální), nedostatečnou zkouškovou přípravou nebo činností Měsíce, ale zvláště Oběť měla málo napětí, barbarství a údernosti. V souhře nebylo vše „ve zlatém seku“, ale to bych kladl za vinu spíše dirigentovi. Svěcení jara jsem už slyšel v Praze v sugestivnějších kreacích: 1988 – Concertgebouworkest a Riccardo Chailly, 2013 – ČF a Vasilij Sinajskij.
Beethovenův Houslový koncert D dur, op. 61, byl nakonec dominantní částí večera. Ne kvůli dirigentovi, z něhož prýštila nesoustředěnost (skoro nezájem?), ale díky Josefu Špačkovi a velmi dobrému orchestru, který dělal, co mohl, aby svého koncertního mistra podpořil. Pan Špaček provedl korunu houslového repertoáru v Praze poprvé a možná i pro zklidnění hrál 27. ledna dlouhý orchestrální úvod první věty s sebou, což bylo sympaticky stylové. Interpretace nebyla překvapivá, což bylo dobře, ale nebyla ani mezinárodně výjimečná, což byla škoda, neboť v případě Dvořákova Houslového koncertu dokázal, že může obstát v téměř jakékoli konkurenci. Interpretaci vlastně není možné vytknout nic zásadního. Jen mi tento Beethoven oslovil hlavně levou hemisféru mozku. Bylo to tónově příjemné, ušlechtilé, bezchybné a například Larghetto bylo moc líbezné, ale jestliže u Jansen jsem mocností hry „nedýchal“ téměř v každé minutě, u Josefa Špačka podstatně méně… Nevzpomínám si však, že bych kdy slyšel od českého houslisty (houslistky) lepší interpretaci! (Kadence zvolil tradiční, od Fritze Kreislera; mohutně aplaudující publikum si vyžádalo dva přídavky: Bach – Sarabanda z Partity d moll, Gavota a rondo z Partity E dur.) Resumé koncertu: velké očekávání – dílčí rozčarování!
