Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka se uskutečnil ve dnech 29. května až 1. července v Ostravě a Moravskoslezském kraji. Po obtížných pandemických předchozích dvou letech konečně v plánovaném rozsahu. Je třeba říci, že již řadu let – jak je dnes zvykem – neobsahuje festival jen vážnou hudbu, která samozřejmě výrazně dominuje, ale i folklór, jazz či crossover. Stejně tak je pro festival příznačné, že se vyznačuje promyšlenou dramaturgií a vysokou kvalitou uměleckou kvalitou svých koncertních či operních programů. Navíc rozšíření nabídky o hukvaldský přírodní amfiteátr před několika lety ještě více akcentuje genia loci originálního tvůrčího zjevu světoznámého českého skladatele.
Jaké symfonické orchestry si má Pražák vybrat k návštěvě Janáčkova festivalu? Samozřejmě především takové, s jakými se v hlavním městě hned tak nesetká! Takže jsem zvolil večery Záhřebské filharmonie a Slezské filharmonie H. M. Góreckého z Katovic. Navíc s orchestrem z hlavního města Chorvatska se představil rezidenční umělec letošního festivalového ročníku – mezinárodně proslulý francouzský cembalista Jean Rondeau. A byl to zážitek, který stál za to: na pódium přišel statný mladý muž a v neformálním černém oblečení a v uvolněném pódiovém projevu připomínal spíše člověka, který se živí náročnou fyzickou prací. Ovšem u cembalového manuálu jasně prokazoval, že s jemným zvukem cembala je doslova srostlý. Ze svého nástroje, který si vozí na všechna svá vystoupení, se samozřejmostí mistra dokáže vytěžit výjimečně bohatou výrazovou škálu. Hovořím o jeho provedení Cembalového koncertu s podtitulem „Vesnický“ od Francise Poulenca, v něž imponoval brilancí a skvělým muzikálním projevem. Autor v díle vzniklém v roce 1928 s osobitostí vlastní jen geniálním tvůrcům navazuje na francouzskou clavecinovou tradici a současně prezentuje svůj vlastní originální přístup ke staré hudbě 17. století. A Rondeau měl u pultu Záhřebských partnera mimořádně kompetentního – dirigenta Tomáše Netopila, jenž je zároveň prezidentem festivalu!
V zásadě lze říci, že převážně klasicky koncipovaný sólový part Poulenc provází v orchestru moderním instrumentačně a rytmicky pestrým a někdy i hutným zvukem. Proto je pro interpretaci skladby dvojnásob nutná maximálně citlivá spolupráce. Hned v úvodu 1. věty proto překvapil příliš hutný zvuk žesťů. Přes intenzivní snahu dirigenta orchestr ne vždy se znamenitým sólistou sladil svůj projev tak, aby se naplno rozezněla uvolněná struna neoklasicismu a v plné míře vyzněl půvab tanečního charakteru střední věty či hravost a spád závěrečného finale. Je třeba ještě zmínit, že třicetiletý hvězdný Jean Rondeau před publikem piaristického kláštera v Příboře uvedl Bachovy Goldbergovy variace, s nimiž absolvuje turné po evropských hudebních centrech a několik hodin ze svého času věnoval rovněž setkání se studenty profesionálních hudebních škol.
Kompletně francouzský program Záhřebské filharmonie otevřelo ovšem proslulé Debussyho Preludium k Faunovu odpoledni, erbovní skladba hudebního impresionismu. I v této novátorské kompozici, v barevném oparu vytvářeném důvtipnou instrumentací, jako by orchestr jen obtížně hledal bližší vztah k tlumočení impresionistické nálady a zachycení jemných dynamických odstínů, vyvolávajících atmosféru horkého letního dne. Výsledkem byl interpretační průměr a spíše zdvořilostní ohlas u publika. Až teprve po přestávce pod stimulující taktovkou Tomáše Netopila orchestr přesvědčil, že sice nepatří k elitním evropským tělesům, ale že tvoří hráčsky vyrovnaný a spolehlivý celek. Bylo zřejmé, že jsou mu mnohem bližší velké romantické partitury. V provedení velkorysé Symfonie d moll Césara Francka (mimochodem letos si připomínáme 200. výročí narození skladatele) už šli Záhřebští dirigentovi, jak se říká „na ruku“. Jejich přístup byl angažovaný, měl patřičné napětí a příslušný emocionální náboj. Obecenstvo v asi ze dvou třetin naplněném sálu okamžitě vnímalo pozitivní proměnu a připravilo hostům z Balkánu vřelé ovace.
Dramaturgicky i celou atmosférou mimořádně zdařilý program se uskutečnil v Opavě, v prostředí odsvěceného kostela sv. Václava. Prim hrála opět Paříž a francouzští skladatelé a spolu s nimi hudba Bohuslava Martinů! V čele Slezské filharmonie H. M. Góreckého z Katovic stanul šestatřicetiletý dirigent Marek Prášil, stále úspěšnější na domácích pódiích i v zahraničí. Mimochodem letos absolvoval s Pražskou komorní filharmonií debutové vystoupení na Pražské jaru. Prášil koncert otevřel orchestrální úpravou původně klavírního cyklu Dětský koutek Clauda Debussyho. Bylo zřejmé, že s hráčsky perfektně vybaveným a výtečně reagujícím orchestrem pracoval s potěšením a radostí a výsledek byl skutečně výtečný. Album krátkých drobností s rozmanitými názvy přednesli polští hosté způsobem, který je zdobí: s vysokou zvukovou kulturou, v celé škále orchestrální barevnosti i brilantních instrumentálních sól.
Před zcela zaplněným chrámovým prostorem inspirativní večer pokračoval písňovým cyklem Les nuits d’été (Letní noci) Hectora Berlioze, jehož protagonistkou byla islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir. Mladá umělkyně, od sezony 2021/22 sólistka Opery Národního divadla, přistoupila k náročnému úkolu s maximální zodpovědností. Zpívala zpaměti, což dnes nebývá obvyklé, každé ze sedmi písní vtiskla individuální charakter a respektovala jejich odlišný náladový obsah. Uplatnila nejen svůj půvab a šarm, ale i oduševnělost a hloubku výrazu v baladicky zachmuřených písních. Její příjemný, ve všech polohách vyrovnaný hlas měl navíc oporu v perfektní souhře s orchestrem a citlivé spolupráci s dirigentem. Jednou větou: krásný zážitek vysoké interpretační kvality. Znamenitou úroveň své orchestrální hry potvrdili na závěr hosté z Katovic v díle neoklasicistického období Bohuslava Martinů – Sinfoniettě La Jolla pro klavír a orchestr. Kvalitní obsazení potvrzovaly zvukově lahodné a přesné smyčce i kultivovaná sóla dechových nástrojů. Ačkoli orchestr tuto skladbu nikdy nehrál, projevil pro Martinů osobitou hudební řeč plné porozumění. Marek Prášil měl jistě na výsledném tvaru díla klíčový podíl. V obou krajních allegrových větách výtečně tlumočil bezprostřední radostnou náladu díla, zatímco do střední zadumané části vložil patřičný dramatický akcent. Znamenitým partnerem mu byl klavírista Karel Košárek, který v této větě povahu obligátního nástroje dokáže v celkovém orchestrálním zvuku umocnit do ideálního barevného obrazu. Koncert hostujícího polského orchestru se v Opavě zrodil pod šťastnou hvězdou a nepochybně se zařadil mezi špičkové události letošního festivalového ročníku.
