Koncert s podtitulem „Pocta Foersterovi“ oslavil 160. výročí narození Josefa Bohuslava Foerstera a přinesl spojení tohoto skladatele s dalším velikánem: Gustavem Mahlerem. Oba pojilo celoživotní přátelství, k němuž byl program navázán. Úvodního slova a režie se ujala Věra Šustíková, která společně s dirigentem Jiřím Petrdlíkem koncert dramaturgicky uchopila.
Hudební večer otevřelo známé Mahlerovo Adagietto pro smyčce a harfu ze Symfonie č. 5. Nástrojové party dávají každému hráči příležitost vyniknout a ukázat své kvality, což bylo v akustice koncertního sálu Pražské konzervatoře výzvou. I přesto se podařilo dirigentovi vytáhnout z hráčů Severočeské filharmonie Teplice skvělé výkony.
Pak už zazněly skladby od samotného J. B. Foerstera. Tento skladatel patří k jednomu z nejplodnějších pokračovatelů Zdeňka Fibicha v žánru koncertního melodramu. I když Foerster své melodramy komponoval primárně pro recitaci a klavír, na koncertě dostaly prostor jejich čtyři orchestrace (z pera I. Krejčího a O. Ostrčila). Jako recitátoři se předvedli posluchači hereckého oddělení Pražské konzervatoře pod vedením Kateřiny Vlkové. Melodram Tři králové (J. V. Sládek) předvedl Matyáš Greif. Interpretace Norské balady (J. Zeyer) se ujala Adéla Gajdošová. Pozornost publika si získal umělecký výkon Vendelína Urbana, který zdárně zarecitoval Foersterův melodram Kejklíř (O. Fischer). Vrcholem hereckého vystoupení pak byla recitace Josefa Bánovce. V melodramu Romance štědrovečerní (J. Neruda) se mladému hereckému adeptovi podařilo souznět s hudbou a interpretace se ujal nejpřesvědčivěji. Zasloužená odměna v podobě vřelého potlesku publika napověděla, že Josef Bánovec má s recitací melodramu již zkušenost.
Závěr koncertu patřil opět Mahlerovi a jeho cyklu Kindertotenlieder („Písně o mrtvých dětech“ na texty F. Rückerta) v podání Barbory de Nunes-Cambraia. Mahler cyklus komponoval v letech 1901–1904, tedy v době, kdy vznikala i jeho 5. symfonie. Pěvecký projev se prolínal se sólovým vedením jednotlivých nástrojů. Právě zde vynikla naplno jedinečná barva orchestru. Mahlerova promyšlená představa o interpretaci písní vyžaduje od zpěváka dokonalou techniku, což mezzosopranistka jistě předvedla.
Idea propojení Mahlerovy hudby a Feoersterovy tvorby v žánru koncertního melodramu i podle ohlasu publika svědčí o tom, že oba skladatelé mají mezi současnou hereckou a diváckou generací stálé místo.
