Před dychtivě očekávaným prvním vystoupením světoznámého souboru Les Talens Lyriques v Praze, pod taktovkou Christopha Rousseta (Rudolfinum, 29. května), jsem zastihla jeden z jejich nedávných koncertů v Londýně, druhý ve Vídni. Výrazný rozdíl v jejich dramaturgii ukázal pozoruhodnou šířku repertoáru ansámblu.
„Händelovy tragické postavy“, Londýn
Čtyři členové souboru vystoupili v předjaří v londýnské síni Wigmore Hall, po tříleté přestávce zaviněné z velké části pandemií. Na programu byl pod lákavým názvem „Händelovy tragické postavy“ nejen Händel, ale i Corelli. Možná, že by však byl vhodnější název „Händelovy tragické hrdinky“, neboť sólistkou večera byla čtyřiatřicetiletá půvabná francouzská mezzosopranistka s neméně půvabným jménem – Ambroisine Bré.
Mezi instrumentalisty byli dva výborní mladí houslisté, Ital Simone Pirri a Francouz Gabriel Grosbard, a francouzský violoncellista Emmanuel Jacques. Doprovázel zakladatel souboru a cembalista Christophe Rousset, na krásné kopii cembala Carla Grimaldiho (kterou vyrobil Andrew Woodison). Stojí za zmínku, že Rousset hraje z partu s generálbasem a během vystoupení spontánně improvizuje.
Čeští milovníci opery se budou pamatovat na Ambroisine Bré z jejího vystoupení v Praze v květnu 2018, kdy zaujala v kalhotkové roli Sesta v Mozartově opeře La Clemenza di Tito (koncertní provedení připravil a ve Stavovském divadle řídil Marc Minkowski).
Zpěvačka začínala v historicky poučené interpretaci barokní hudby, ale od roku 2018 vystoupila i jako Dorabella, v Ravelovi (Dítě a kouzla), v Meyerbeerových Hugenotech, a letos v březnu v Grétryho Andromaque na francouzské scéně Opéra Saint-Étienne. Má za sebou i řadu koncertních vystoupení. V Praze ji uslyšíme znovu 29. května, na zmíněném koncertě Roussetova souboru v Rudolfinu.
Na programu ve Wigmore Hall zpívala čtyři Händelovy skladby, všechny v italštině. V první polovině rámovaly dvě z těchto árií Corelliho Triosonátu g moll, op. 3 č. 11 (vydanou v roce 1689) a Ciacconu z Triosonáty G dur, op. 2, č. 12 (vydanou o čtyři roky dřív).
Bré zaujala v úvodní skvělé světské kantátě Notte placida e cheta, HWV152 („Klidná a tichá noc“), patrně z roku 1708. Zpěvačka má sytý a poměrně velký mezzosoprán, a v pomalých částech skladby, které zpívala s patřičným citem, měl skutečně krásnou barvu. Přestože je hlas pohyblivý, v rychlých pasážích jeho krása občas poněkud utrpěla. V doprovodu mezzosopranistky v Accompagnatu, „Ma già che spande“ („Ale i teď cítím klid“) si mladí houslisté hladce přehazovali některé fráze, a závěrečnou árii „Che non si dà“ („Toho nikdo nemůže dosáhnout“) zahájili s patřičnou vervou. V druhé árii, „Per un istante“ („Na okamžik“), se instrumentalisté takříkajíc vydali čile na pochod, a v předposlední árii „Luci belle“ („Krásné oči“) si posluchači nemohli nevšimnout opětovaného opakování slov „Son felice“ (Jsem šťasten).
V obou Corelliho skladbách pak ukázali instrumentalisté svůj vynikající smysl pro souhru v plné kráse – podobnou schopnost a dovednost je slyšet jen málokdy. Ve výborné akustice Wigmore Hall ocenili posluchači v Triosonátě op. 3, č. 11 jak perfektně odhadnuté tempo v Prestu, tak hloubku v následujícím Adagiu. Ciaccona z Triosonáty G dur, op.2/12 měla až händlovskou příchuť, a Corelliho kontrapunkt byl mistrovský.
První půlku zakončila zpěvačka dvěma áriemi z Händelovy opery Giulio Cesare (1724, revize 1725-30). „Caro speme“ („Nejdražší naděje“) nepředcházel recitativ, a dojemné árii tvořila dokonalý kontrast následující „Svegliatevi nel core“ („Probuď mé srdce“).
Druhou polovinu koncertu tvořila pouze Händelova Triosonáta h moll (HWV38b, vydaná v letech 1730–3) mezi dvěma skladatelovými vokálními skladbami – „Son qual stanco Pellegrino“ („Jsem jako unavený poutník“) z opery Arianna in Creta (HWV32, 1733–4), a dramatickou světskou kantátou Agrippina condotta a morire („Agrippina vedená na smrt“, HWV110, z přelomu let 1707/8).
Jako mnohé opere serie upadla Arianna in Creta během dalších století v zapomnění, v současné době je ji však občas slyšet na operních scénách či festivalech (například v roce 2014 v Londýně, a v roce 2018 v Halle). V pozoruhodné árii z této opery, s krásným violoncellovým obligátem, podal vynikající výkon Emmanuel Jacques.
Kantáta Agrippina condotta a morire byla zařazena na závěr pravděpodobně záměrně. Je to skutečný barokní hit: Agrippina je odsouzena za své intriky (aby se její syn Nero mohl stát císařem, otrávila totiž svého manžela), a její zuřivost nad osudem se odráží v průběhu celé skladby. V první árii, „Orrida, oscura l’etra si renda“ („Ať se nebe stane strašlivým a temným“) žádá vražednice přírodu, aby se zamyslela nad jejím těžkým údělem, ve druhé pak chce, aby „tyrana obrátila v popel“ („Renda cenere il tiranno“). K dalším vrcholům skladby patří „Cada lacero e svenato“ („Ať padne, rozedraný a krvácející“). Interpretace Ambroisine Bré byla však v této vrcholné Händelově poněkud jednotvárná – patřičná zuřivost zde nebyla zjevná. Barva zpěvaččina hlasu je však pozoruhodná a její pianissimo bylo nádherné.
Tento krásný, ryze komorní koncert zahřál u srdce; pod Roussetovým bezchybným vedením podali všichni umělci výjimečný výkon. Byla radost zažít především oduševnělé podání obou mladých houslistů, kteří mají před sebou zcela určitě skvělou kariéru.
Thésée, Vídeň
V Lullyho ‚tragédie en musique‘ Thésée ve Vídni vystoupili Les Talens Lyriques v plné sestavě 25 hráčů. Doplnil je skvělý devatenáctičlenný belgický sbor Chœur de chambre de Namur, který již spolupracoval s mnoha významnými dirigenty (jsou mezi nimi například Marc Minkowski, Jean-Claide Malgoire, Sigiswald Kuijken, Philippe Hereweghe a Jordi Savall).
A po tomto koncertě již věřím, že „Lully je skutečný génius“, jak mi řekl Christophe Rousset v rozhovoru v listopadu loňského roku v Paříži před představením Lullyho opery Armide.
Historická budova Divadla na Vídeňce z roku 1801 byla v březnu ještě stále uzavřena kvůli renovaci – své brány otevře divákům znovu až v sezoně 2024/25. Do té doby jsou velké nové projekty pořádány v Pavilonu E, v komplexu MuseumsQuartier. Jak napovídá název, v tomto jedinečném prostředí je řada významných muzeí včetně Kunsthalle Wien a Museum moderner Kunst Stiftung Ludwig Wien (největší muzeum moderního a současného umění ve střední Evropě). Pavilon E – bývalá dvorní zimní jízdárna – je sál s kapacitou 800 míst, se zajímavými architektonickými detaily a dobrou akustikou. Na koncertě Roussetova souboru byl sál zcela zaplněn plně angažovaným vídeňským publikem.
Thésée navazuje na Roussetův dlouhodobý výzkum Lullyho oper a řadu nahrávek. Les Talens Lyriques nahráli operu na Ovidiův námět letos na jaře, a vydání CD je dychtivě očekáváno. „V létě bude následovat Atis,“ řekl mi Rousset loni, „a z toho mám velkou radost. Lullymu věřím mnohem víc než moji kolegové; myslím, že je to skutečný génius.“
Thésée je jednou z prvních Lullyho oper, a Ludvík XIV. byl do ní značně angažován – chtěl, aby byla propagandou jeho osobnosti a slávy. Libreto napsal geniální a zkušený pařížský dramatik Philippe Quinault (1635–1688), podle Roussetova názoru snad nejlepší ze skladatelových libretistů. Napsal pro něj řadu libret a spolupráce mu přinesla nejen slávu, ale naplnila i jeho kapsy: za každé libreto obdržel údajně čtyři tisíce livres, což bylo mnohem víc, než bylo tehdy obvykle vypláceno za napsání tragédie.
Děj opery – v němž nás libretista a skladatel vlastně zavádějí do světa myšlenek a pocitů Médey – je podáván prostřednictvím continua a recitativů, a v jeho průběhu se recitativy střídají s divertissements a se sbory. Každé dějství je zabarveno jinak, a rozmanitost Lullyho výrazových prostředků je podivuhodná. Velký dojem na mne udělaly právě sbory, v precizní a velmi emotivní interpretaci Chœur de chambre de Namur. V tak bohatém díle je těžké vybrat jen jednu výjimečnou árii, k vrcholům večera však rozhodně patřila Médeina árie v pátém dějství, „Ah! Faut-il me venger“ („Ach! Mám se pomstít?“), v neobyčejně působivém podání francouzské mezzosopranistky Karine Deshayes.
Jakkoliv šlo o koncertní, ne scénické provedení, drama v provedení rozhodně nechybělo, a to díky jak Roussetově promyšlené dramaturgii celku, tak obsazení, v němž jednotlivé hlasy výborně kontrastovaly. Kromě již zmíněné Karine Deshayes, Deborah Cachet byla ideální Aeglé; Bénédicte Tauran upoutala jako Minerve, a neméně tak i Marie Lys v trojroli Cléone/Cérés/Pastýřka. Barytonista Philippe Estèphe byl suverénní Égée, a tenorista Mathias Vidal byl vynikající Thésée.
Vidal není specialistou na hudbu z období baroka, jak řekl v nedávném rozhovoru pro časopis Divadla na Vídeňce, Stagione 3 (únor–duben 2023). Thésée je jeho debut v roli – zatím vystoupil pouze v Lullyho Phaëtonovi. „Barokní hudba je výzva, protože skladatelé tehdy ještě nestanovili přesně všechny hudební parametry,“ dodal. „Výhodou však je, že si musíte ohledně hudby a role klást spoustu otázek.“
Otázka, kterou si kladu já, je, kdy můžeme očekávat jevištní provedení této opery? Po poutavém a přesvědčivém koncertním provedení Thésée ve Vídni (Roussetův soubor uvedl dílo letos i v Paříži) jsem přesvědčena, že inscenace opery, v rukou zkušeného a nápaditého režiséra, by musela být hlubokým zážitkem.
