V sobotu 22. července 2017 proběhlo v rámci Hudebního festivalu Znojmo v tamějším kostele sv. Michala scénické představení s názvem Příběh o Kristu. Jedná se představení sestavené z pěti duchovních děl Heinricha Schütze. Tato díla byla obohacena o scénickou složku režisérkou Lindou Keprtovou a provedena jako svébytné dílo orchestrem Czech Ensemble Baroque. Premiéra se odehrála na stejném místě ve čtvrtek 20. července taktéž v rámci festivalu.
Hudební festival Znojmo patří mezi ty festivaly, které svůj program nechaly inspirovat pětistým výročím reformačních snah. Podobně na výročí reformace reagovali například organizátoři brněnského Velikonočního festivalu duchovní hudby, kteří taktéž ve svém programu vyhradili protestantské hudbě zvláštní místo. Ačkoliv je Heinrich Schütz mezi hudbymilovnou veřejností bezpochyby uznávaným skladatelem, jeho kulturní odkaz se nadále do velké míry krčí před bachovským majestátem a Schützova díla nacházíme v programech pouze sporadicky. Czech Ensemble Baroque tedy uvádí pět hudebních děl stmelených blízkým tematickým okruhem a dává nahlédnout do nepříliš uváděné hudby předbachovského baroka.
Úvodním dílem je latinský Magnificat. Jedná se o harmonicky i melodicky pestrou skladbu, plnou imitací a především efektních změn obsazení. Schütz tak dává zaznít sólovému hlasu jen proto, aby jej za okamžik převálcoval sborem, nad kterým záhy vítězí jiný sólový hlas. Orchestru, a především sboru, se podařilo rozumně odstupňovat dynamické napětí až do uspokojivého a přesvědčivého závěru. Zde se nejvíce projevila síla kvalitního sboru. Stěžejní kostru večera však tvoří kantáty Historia der Geburt Jesu Christi, popisující narození Ježíšovo a pašijové Die sieben Worte Jesu Christi am Kreuz. Tato dvě díla tvoří většinu Příběhu o Kristu. Postačí letmý pohled a je zřejmé, že se jedná o afektově naprosto odlišná díla. Zatímco narození Kristovo je záležitost veskrze radostná a ani scéna s Herodem není z hudebního hlediska příkrá či zlovolná, Sedm slov na kříži představuje k předcházející kantátě absolutní kontrast. Přestože kontrasty v uměleckých dílech tvoří zásadní pnutí, které se autoři snaží přetavit do emočně plného, uspokojivého, šokujícího nebo alespoň proměnlivého obsahu, v případě těchto dvou děl se jedná o fatální kontrast. Obě díla si totiž víceméně podrží svůj afekt až do konce a představují tak dvě rozdílné plochy, které se hudebně téměř nikde nesetkávají. Přihlédneme-li navíc k faktu, že obě Schützova díla jsou relativně prosta větších dramatických zlomů a pokorně po protestantském vzoru sledují především řádné popsání biblických událostí, je hudební diskontinuita Příběhu o Kristu více než zřejmá. Po obou kantátách následuje pak už jen krátké, ale nesmírně působivé Alleluja, následované motetem Warum Toben die Heiden. Velkou zásluhu na působivosti Alleluja má nejen příjemně něžná a zpěvná melodie, ale především samotné její uvedení. Jemný, čistý a z počátku nedoprovázený hlas choralisty Vojtěcha Korgera se ozve ze středu kostela, načež choralista pomalu přijde až k orchestru a sboristům. Závěrečné moteto fungovalo jako honosná tečka za zvoleným programem.
Ze sólistů nejvíce potěšil výkon Jakuba Kubína, kterému byly svěřeny postavy Evangelisty a Ježíše, jeho energický projev v kombinaci s režijním pojetím, působil nejlépe právě v expresivnější roli Krista. Naopak Markéta Böhmová v roli anděla tak přesvědčivý výkon nepodala. Sopranistka zápolila s dikcí i intonací. Již samotný nástup byl z hlediska intonace problematický. Nabízí se otázka, zdali tomu tak nebylo kvůli jevištní akci, která právě při nástupu postavy mohla komplikace způsobit. Böhmová spolu s Pavlou Radostovou a Lucií Netušilovou Karafiátovou dostály svým rolím se ctí a pouze občasné intonační nešvary kazily mírně výslednou produkci. Jiří Miroslav Procházka i Martin Ptáček předvedli vcelku vyrovnaný výkon, ačkoliv ani zde nebylo vše v naprostém pořádku, kvalitním projevem se pochlubil Lukáš Hacek.
Poměrně intonačně nestabilně se projevil také orchestr, ačkoliv v tomto případě můžeme ono místy až disonantní ladění přičíst na vrub prostorám kostela. S jistou nadsázkou je tedy také ospravedlnitelné ne vždy přesné intonování sólistů, neboť se před nimi nejednou zjevila otázka, který nástroj by vlastně měli následovat. Po nutném přeladění se intonace výrazně zlepšila, ačkoliv prostory koncertu zkrátka nepřály.
Velkou pochvalu si zaslouží režijní zpracování, které přes svůj zjevný minimalismus dokáže výtečně korespondovat s dějem kantát. Za nejpovedenější můžeme rozhodně považovat scény s Herodem, Ježíše s hřeby a již výše zmíněného choralistu. Režie sází spíše na náznaky a alegorie, než na doslovné vyjádření textu, čímž vytváří další funkční vrstvu díla. Tomáš Morávek, který se postaral o světelný design koncertu, příkladně využil prostor chrámu a dokázal rozličně a vkusně dávkovat osvětlení a barvy. Různé úhly dopadu světel pak tvořily velmi povedené prostředí pro jevištní akci.
Příběh o Kristu se tváří jako celistvé dílo, ale onu iluzorní celistvost mu dává až kvalitní režijní zpracování. Z hlediska kompozičního zpracování se jedná o dvě naprosto odlišné věci. Snaží-li se člověk vnímat představení jako jeden příběh, nemůže se ubránit rozpolcenosti způsobené touto odlišností. Přistoupí-li však na pouhou pomyslnou linku spojující jinak nesouvisející díla, může z představení odcházet spokojen, ačkoliv obě plochy jsou z hlediska afektu až příliš neměnné a nepříliš dramatické. Tato absence vnějšího hudebního dramatu je vzhledem k funkci děl naprosto pochopitelná, nicméně Příběh o Kristu si dle mého soudu pouze s vnitřním dramatem nevystačí.
