Z jistého hlediska proti sobě na koncertě, konaném dne 28. 9. v brněnském Janáčkově divadle v rámci již 43. festivalu Moravský podzim, stanuly dva krajně protichůdné subjekty – Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Vladimírem Válkem na jedné straně a violoncellistka Michaela Fukačová na straně druhé. Oním faktorem, jenž oba partnery proměnil v protihráče, bylo nadšení a radost ze hry. Fukačová sršící energií předvedla ve Dvořákově Violoncellovém koncertu , který byl na programu po přestávce, technicky perfektní a po všech stránkách strhující výkon. Stejný hodnotící soud však bohužel již nelze vyslovit o účinkujícím orchestru. Orchestr postrádal zvukovou barevnost a vyváženost a rovněž dynamickou škálu, i přestože prostory Janáčkova divadla nejsou akusticky nejpříznivější, by si bylo možno představit daleko širší. To platí zejména o interpretaci Suity z opery Z mrtvého domu Leoše Janáčka a Mysteria času Miloslava Kabeláče, skladbách z první poloviny večera. U posledně jmenovaného, interpretačně vysoce náročného díla chybělo jednoznačné dynamické vyvrcholení a navzdory Válkem zvolenému pomalejšímu tempu bylo lze pozorovat značnou technickou nejistotu. Technické nedostatky se však snadno dají odpustit. Co ale nelze prominout za žádných okolností, jsou znuděné obličeje a slabé osobní nasazení.
Filharmonie Brno se svým šéfdirigentem Petrem Altrichterem nabídla posluchačům na svém prvním koncertu symfonického abonmá (9. 10.) skladby Johannesa Brahmse a Gustava Mahlera. V Brahmsově Dvojkoncertu se jako sólisté měli možnost představit oba koncertní mistři – houslista Pavel Wallinger a violoncellista Pavel Šabacký , již oba v letošním roce oslavili kulatá životní jubilea. Náročné sólové party tohoto díla stály však bohužel poněkud nad možnostmi interpretů a ze skladby až příliš čišel jejich usilovný souboj s virtuózními pasážemi. Velikým překvapením bylo provedení Mahlerovy 1. symfonie ve druhé půlce koncertu. Petr Altrichter, jenž byl tohoto večera viditelně při chuti, dokázal z orchestru vykřesat nesmírnou koncentraci a zaujetí. Pod jeho energickými gesty dokázali hráči vnést do hudby dramatický náboj i emocionální hloubku, přesvědčivá byla rovněž Altrichterova výstavba dynamických a výrazových vrcholů. Pochvalu si tentokrát zaslouží také perfektní souhra a nádherné výkony, jimiž se v sólech blýskly téměř všechny nástrojové sekce. Ve výsledku rozhodně jeden z nejlepších výkonů brněnské filharmonie v poslední době!
