Na koncerty Talichova komorního orchestru chodím rád ze tří důvodů – zajímavá dramaturgie, vtipné průvodní expozé a samotná hra. Začnu od konce. Intenzivní prací dociluje Jan Talich slyšitelného růstu souboru hlavně ve zvukovosti, takže jedinou oblastí, kam by se měla intenzivně upřít jeho pozornost, je intonace. Přímo literární uvedení in medias res Lukáše Hurníka je srozumitelné, inteligentní a vtipné. Volba skladeb je uvážlivá, sice nijak provokativní, ale rozhodně netuctová. Například 20. 11. zazněl málo známý smyčcový sextet s hudbou z poslední opery Richarda Strausse Capriccio . Výborně zahranou Mozartovu Symfonii D dur Pražskou doplnil známý Kramářův Klarinetový koncert Es dur , jehož sólový part celkem dobře, i když nijak oslnivě, zahrál Švéd Staffan Mårtensson . Ještě zajímavější byl 3. abonentní koncert cyklu Vídeň – Praha (12. 12., Sál Martinů, HAMU Praha), kdy nejlépe vyzněla Schönbergova Zjasněná noc , kde Talich zdůraznil romantický základ díla, ale nejpřínosnějším bylo zařazení Serenády op. 10 od Ernsta von Dohnányiho. Sice to není dílo objevné, uslyšíte zde reflexi romantismu, klasicismu i baroka, ale je invenčně nesmírně svěží a vynalézavé. Symfonie D dur Georga Christopha Wagenseila připomněla, že slavná vídeňská skladatelská trojice měla v 2. polovině 18. století skvělé podhoubí.
