Založit London Piano Festival byl nápad dvou vynikajících interpretů působících v Londýně v současné době: klavíristka ruského původu Katya Apekisheva je profesorkou na tamější prestižní Guildhall School a Brit Charles Owen je profesorem tamtéž. Oba působí jako sólisté – Apekisheva získala ocenění jako např. London Philharmonic Soloist of the Year a Terence Judd Award, a její nahrávka Griegových sólových skladeb v roce 2008 byla vybrána stanicí Classic FM jako CD týdne a Editor’s Choice a Critics‘ Choice v časopise Gramophone; s Owenem působí jako klavírní duo. Na jejich bohatém programu na zahajovacím koncertě druhého ročníku festivalu (5. října) byly Brahmsovy dvě rapsodie Op. 79, Lisztův Au bord d’une source (z Années de pèlerinage), Lisztova transkripce Schumannova Widmung a Wagnerovy Liebestod, Weinbergova Sonata č. 2 Op. 8 a skladby Čajkovského, Rachmaninovy a Borodinovy. Lituji, že jsem se na tento koncert nedostala, neboť v interpretaci tohoto dua jsem slyšela část jejich ruského repertoáru letos v květnu, a jejich podání bylo skvělé.
V rámci čtyřdenního festivalu se letos konala řada zajímavých koncertů; mezi klavíristy, kteří na festivalu debutovali, byli Argentinec Nelson Goerner (nositel první ceny na Ženevské soutěži v roce 1990), ruský klavírista Ilya Itin (vítěz mezinárodní soutěže v Leedsu, 1996) a ruská mozartovská specialistka Lisa Smirnova (nyní žijící ve Vídni a Düsseldorfu). Program festivalu se pohyboval od tradičních recitálů až po maraton pro šest klavíristů a dva klavíry a koncert pod hlavičkou „rodinné dobrodružství“ (na jehož programu byli nevyhnutelný Prokofjevův Péťa a vlk a Poulencův Příběh malého slona Babara).
Osmačtyřicetiletý Nelson Goerner žije ve Švýcarsku (kde je profesorem v Ženevě); vystoupil v mnoha evropských hlavních městech a na známých festivalech, tak jako v USA, Kanadě a rodné Argentině. Spolupracoval s houslistkou Janine Jansen a violoncellistou Stevenem Isserlisem, a s Martou Argerich hraje repertoár pro dva klavíry. Mezi skladateli jejichž skladby natočil jsou Chopin, Rachmaninov, Liszt, Brahms a Debussy: za nahrávku Debussyho pro label Alpha Classics získal v roce 2013 Diapason d’Or of the Year, jeho nahrávka Schumannova repertoáru byla oceněna v březnu 2015 v BBC Music Magazine jako Recording of the Month, a Beethovenův Hammerklavier v Goernerově nahrávce získal v říjnu 2016 cenu Editor’s Choice v časopise Gramophone. Goerner je také členem poradního sboru v Chopinově Institutu ve Varšavě.
Na programu jeho recitálu 6. října, pod názvem The Great Romantics, byla dvě Chopinova nokturna a Sonáta č. 3, v druhé polovině pak tři skladby z Albénizovy Iberie (Evocación, El puerto a Triana); recitál končil Lisztovou Španělskou rapsodií. Goernerova interpretace Chopina byla dobrá, obzvlášť Sonáta, své schopnosti však podle mého názoru ukázal v plném světle až v Albénizovi (skladatel byl mimo jiné jedním z nejvýznamnějších klavíristů své generace – pro skladatelskou dráhu se rozhodl až později, a Iberia je jedním z nejpozoruhodnějších děl španělské literatury pro klavír). El Puerto je portrét přístavu Cádiz, a Triana vykresluje barvitý život a energii pověstné sevilské čtvrti; v obou skladbách okamžitě upoutaly Goernerův sytý tón, síla výrazu a zřejmě vrozený smysl pro španělské rytmy a barvy. Lisztova Rapsodie espagnole je sugestivní hudební vzpomínka na skladatelovo šestiměsíční turné po Pyrenejském poloostrově v roce 1845, a ve skladbě je řada technických výzev; dvě tradiční španělské melodie – La Folia a Jota Aragonesa – jsou základem pro oslnivou sekvenci variací, a i zde byla Goernerova interpretace přesvědčivá.
Pro mne však bylo nejkouzelnější událostí festivalu hodinové matinée 7. října, na němž vystoupil Melvyn Tan. Dodnes má řada posluchačů tendenci spojovat tohoto umělce (původem ze Singapúru) s hudbou na dobové nástroje, zejména fortepiano, ale jeho koncert na tradičním koncertním křídle byl pro mnohé objevem.
Pod názvem Dances and mirrors (Tance a zrcadla) byly na programu Weberovo Aufforderung zum Tanz Op. 65, Ravelovy Valses nobles et sentimentales a Miroirs, a světová premiéra skladby L’Africane z pera jihoafrického skladatele Kevina Volanse (1949). Weberova půvabná skladba byla v Tanově podání plná jemných dynamických a úhozových odstínů, jeho frázování bylo v téměř improvizačním stylu, a klavírista hrál se zjevným gustem. Tan má skutečně obdivuhodný úhoz a neselhávající smysl jak pro barvy, tak pro rytmus, a obojí ukázal jak ve Valses nobles et sentimentales, tak v Miroirs s velkým prospěchem. Valses nobles et sentimentales je krásný soubor osmi miniatur s kouzelnou kódou, a Tanova interpretace díla – Ravelovy pocty dvěma sadám Schubertových klavírních miniatur – byla procítěná. V Miroirs je každá z pěti zcela individuálních částí skladby věnována jednomu z členů Les Apaches, skupiny francouzských skladatelů, k nimž Ravel patřil; č. 3, Une barque sur l’océan, je v podstatě báseň pro klavír a v Tanově podání jsme téměř viděli bárku houpající se na vlnách, v klidu a žáru poledního slunce, Č. 4 (Alborada del gracioso) však hrál v poněkud pomalejším tempu; tato skladba, s opakovanými notami evokujícími kastaněty je ovšem, jak ví všichni klavíristé, z technického hlediska ošemetná. V obtížné L’Africane byla Tanova schopnost se plně soustředit neuvěřitelná: není totiž ani snadné tuto skladbu, psanou z pohledu některých afrických kompozičních metod, poslouchat (ve skladbě je ale i překvapující citace z Debussyho L’Isle joyeuse). Neúprosný, motorický pohyb díla, a způsob, jak skladatel zachází z větší části s materiálem pro levou a pravou ruku (jakoby každá byla zcela samostatný hráč) však působí hypnoticky, a skladba se bezpochyby stane vítaným doplňkem moderního repertoáru pro nástroj.
Jednašedesátiletý Tan ukázal při nastiňování jednotlivých témat jemnost, důvtip, ba šarm: je spíš tichý showman, nikdy příliš okázalý nebo zbytečně dramatický. V Londýně je velmi oblíben, a ve vyprodaném koncertním sále měl zjevně mnoho přátel; řada posluchačů – včetně mne – by si určitě ráda poslechla celý jeho program znovu.
České čtenáře bude zajímat, že Melvyn Tan, který vystoupil v Praze před několika lety, bude 18. února 2018 účinkovat v Londýně se Škampovým kvartetem; na programu budou Mozart, Janáček a Korngold. Kdy však uslyšíme tohoto skvělého umělce znovu v Praze?
Po vyprodaných koncertech v tomto roce byl London Piano Festival již zařazen do programu roku 2018; jak bylo vidět z reakce publika, tento festival je, přes rozmanitost londýnského hudebního života, zjevně jeho vítaným přídavkem.
