Dvoje pětasedmdesátiny si mělo možnost připomenout obecenstvo na mimořádném koncertu Filharmonie Brno 4. května v Janáčkově divadle. Oním prvním jubileem byly narozeniny skladatele Jana Klusáka. V jeho případě však jako by se ozubená kola zastavila a tok času pozbyl svých pravidel a zákonitostí, neboť i ve svém věku vyzařuje z Klusákovy osobnosti neutuchající svěžest a mladistvá energie. Na programu večera byla premiéra jeho již 10. invence pro velký orchestr s názvem Tetragrammaton sive Nomina Eius , komponované roku 1992. Tónové řady vystavěné na podkladě hebrejských jmen božích tvoří stavební kameny celé kompozice a odrážejí zároveň Klusákovo tíhnutí k astrologii a mystice. Podle skladatelových slov by „znějící boží jména měla působit na naše mimovědomí, do něhož tak v tónech může pronikat to, co nelze vyslovit.“ Navzdory racionální konstrukci jde o hudbu emocionálně velmi působivou a výrazově koncentrovanou, psanou v klusákovsky průzračné, přitom však barevné instrumentaci, dokreslující stylově vyhraněný a nezaměnitelný rukopis svého autora.
Dramaturgicky nesmírně záslužné bylo rovněž uvedení kantáty Ladislava Vycpálka Blahoslavený ten člověk na texty žalmové poezie, jejíž premiéra proběhla v Brně před 75 lety 5. března 1934, a od té doby byla celá skladba provedena jen několikrát. Ve srovnání s Kantátou o posledních věcech člověka a s Českým requiem se jedná o dílo podobných nároků na obsazení i kvality umělců, avšak neoplývající již bohužel stejně výraznou invencí. Příboj hudby se dynamicky vzdouvá v neustálých sborových fugatech a i v klidnějších lyrických pasážích je polyfonní proud stále hutný a pateticky nadnesený. Přesto udělali interpreti pro úspěch díla mnoho. Výborné výkony podali jak sólisté (sopranistka Marie Fajtová , tenorista Peter Berger a barytonista Ivan Kusnjer ), tak Pražský filharmonický sbor i Filharmonie Brno s dirigentem Stanislavem Vavřínkem . Jako vyvažující protipól oslavnému monumentu byly vhodně postaveny Vycpálkovy dvě variační fantazie na duchovní písně z doby Husovy „Vzhůru srdce“ . Neokázalost a upřímná citová hloubka těchto ztišených orchestrálních meditací je řadí mezi skryté perly české hudby 20. století. V provedení Filharmonie pod Stanislavem Vavřínkem jim i přes ne vždy stoprocentní souhru nescházela soustředěnost ani potřebná zvuková paleta. Jako každé výročí není jen oslavou, ale zejména bilancováním, tak i na tomto koncertě koření duchovního rozměru zajisté přimělo k úvahám nad lidskými hodnotami a k zamyšlení se nad životním posláním člověka.
