Francouzské klavírní duo sester Katii a Marielle Labèque vystoupilo v sobotu večer v Rudolfinu se zásadně obměněným programem, místo Stravinského Svěcení jara v úpravě pro dva klavíry zahrály obě fenomenální pianistky výběr z děl Philipa Glasse. Po přestávce pak následovaly Symfonické tance a písně z muzikálu West Side Story, jako součást projektu „Leonard Bernstein at 100“.
Hned na úvod musím zpochybnit svou kompetenci recenzovat Glasse, tedy jakýkoli koncert, na němž zazní hudba tohoto autora. Přišel jsem na Stravinského a přiznávám, že změna mne nemile zaskočila. Setkávám se s hudbou jednoho z vůdčích zjevů amerického minimalismu dobře třicet let, a stále jsem jí nepřišel na chuť. Chyba bude nepochybně ve mně, neboť jako hudební Evropan vězím doslova až po uši v jakémsi kulturním okruhu, vůči němuž je hudba Philipa Glasse totálně inkompatibilní. Mimochodná. Podstata oné odcizenosti tkví v tom, že je napájena z jiných zdrojů, zachází zcela jinak s časem, jsouc odkojena repetitivními strukturami východní, především indické hudby. Evropský skladatel, ať je to Josquin nebo Webern, rozpřádá své tónové struktury, obezřetně je dávkuje do času s cílem vytvořit smysluplný celek. Haydn po šestnácti taktech, z obavy, aby svého posluchače nenudil, moduluje někam jinam. Nebo s hudební větou prostě něco udělá. Kontrast je tu základním imperativem. A je celkem druhotné, jaký – zda ve faktuře, tonalitě, tématickém rozvoji, barvě. Ano, teď zjednodušuji, evropská hudba se po staletí vyvíjela a přijala, asimilovala do sebe i jiné principy. César Franck volá ve své slavné třídě na Debussyho, improvizujícího u klavíru rozčileně: „Modulez!“, na což Debussy odpoví: „Proč bych moduloval, pane profesore, já jsem tam, kde jsem, úplně spokojen.“ Ale tuto zásadní proměnu ve svém myšlení musela hudba nejprve strávit, a nešlo to hned hladce. Logicky volá pak Richard Strauss o pár let později, odcházeje z 1. dějství Pelléase a Mélisandy: „Za celou dobu jsem nezaslechl jedinou hudební myšlenku“. Mám s Glassem stejný problém, jako Strauss s Debussym. Glasse absence kontrastu naprosto netrápí. Je schopen otravovat dvacet minut s neměnným, jednotvárným sónickým patternem.
Lze to říci také tak, že zatímco evropský skladatel se snaží ze svých cihel něco postavit, Glass, stejně jako mnozí další minimalisté, žádné podobné ambice nemá. Ona stavba, cíl usilování evropského skladatele, může být katedrála, kasárna, a také třeba chlívek – ale povšimněte si, že i ten chlívek musí držet pohromadě, nesmí mu spadnout. Spadne-li, je to jasný neúspěch. Glass vlastně nemůže prohrát, jemu nemá co spadnout. Jen klade své cihly prostě vedle sebe, prost vyšších útvarných ambicí. Jejich rozložení je zcela nahodilé, nemá v sobě žádnou logiku, žádný vnitřní řád. Kdybychom pořadí jednotlivých bloků pozměnili, nebo jakkoli jinak zasáhli do této stochastické struktury, nic by se nestalo. Ba dokonce, nikdo by si ničeho nevšiml, možná ani sám tvůrce. Přitom je od něj velmi mazané, a je to nepochybně základ jeho komerčního úspěchu – Glass je dodnes nejúspěšnějším skladatelem na poli tzv. vážné hudby – že jeho cihly se na první pohled nijak zásadně neliší od těch klasických, na něž je evropské ucho zvyklé.
Nemůže být ovšem většího omylu! Evoluce glassovské věty děje se podle zcela jiných zákonů, pokud vůbec o nějaké zákonitosti možno mluvit. On neklade své cihly do pece, kde by prošly zakalením, aby byly schopny převzít nosné nároky stavby. Glassovy cihly – adobe! – jsou mechanicky kladeny do vyprahlého písku a tvůrce čeká, až je vypálí sám spalující žár indického slunce. Já ovšem nemám dost trpělivosti, čekat na ty Glassovy vypečené cihly. Nejsem hinduistický mnich, ani fakír. Nedokážu a nechci život prožít ve věčné bezcílné meditaci, za zvuků relaxační nevtíravé hudby. Angličané mají pro užitnou hudbu druhé kategorie termín „musac“. To je pro mne Philip Glass. Taková lepší hudba do výtahu.
Sestry Labèqueovy zahrály hudbu z komorní opery Orphée and the Princess (1991), poté soundtrack z psychologického thrilleru Stoker (2013) a glassovský blok zakončili původní skladbou pro 2 klavíry, Four Movements for Two Pianos (2008). Jako kritik postavený před úkol Glassovu hudbu recenzovat mám problém i v tom, že nemám na výkonu obou interpretek jaksi co hodnotit. Základní hodnotící kriterium, jak se podařilo interpretovi zprostředkovat duchovní svět autora a jeho kompozice, mi zde zcela selhává. Nemohu přece do tak renomovaného časopisu napsat: Hrály pěkně, ale poslouchat se to moc nedalo. A teď si představte, že by se výtah s Glassovou hudbou zasekl. A nebylo by kam utéci…
Zcela jiná tvář americké hudby se nám odhalila po přestávce. Suita ze slavného Bernsteinova muzikálu West Side Story (1957) v úpravě pro 2 klavíry a bicí pochází z pera Irwina Kostala (tedy až na ty perkuse), který byl spolu se Sidem Raminem již autorem původní instrumentace pro soundtrack jedenáctioskarového filmu z roku 1961. Zachovává ve svém zvukovém finiši základní stylovou balanci, jež je atributem Bernsteinova muzikálu – rozkročení mezi oba odlišné hudební světy, svět jazzu, americké populární hudby a klasické hudby s jasně evropským základem, s výraznými stylovými milníky jako boogie-woogie, karibské prvky – mambo, rumba, až po regulérní muzikálový song. Labèque jsou v tomto stylu jako doma, díky nemalým zkušenostem s provozováním různých typů non-artificiální hudby (významná jsou jejich gershwinovská alba z roku 1984 a 1987, a zejména fascinující ragtimové album Gladrags z roku 1983, EMI). Přesto je jejich podání stále pevně zakotveno v klasickém stylu hry. Dvě do sebe zaklesnutá koncertní křídla, Steinway D, plus dlouhá akustika Rudolfina ovšem zvukový obraz posunují někam, kde se tomuto stylu úplně nedaří. Příliš mnoho brilantních pianistických fines zanikalo v rozplizlém zvuku velkého sálu. Ideální vyznění by bylo možné jen v komorní atmosféře jazzového klubu, ale to je samozřejmě zcela neproduktivní povzdech. Rytmickou pregnanci se zvukovému obrazu snažilo dodat duo perkusistů, Raphaël Séguinier a Gonzalo Grau, ale nemohu říci, že by se jim to příliš dařilo. Oba předvedli jen průměrné výkony, nepříliš rytmické fantazie, a ani technicky nebyli dvakrát přesní. Obě dámy klavíru by si rozhodně zasloužily lepší partnery.
V sedmnáctidílném pásmu, autorizovaném samotným Bernsteinem, vynikla zejména čísla jako I feel pretty, slavná Maria, i Cool, scéna z garáže, ve stylu jakési jazzové fugy. Spíše jisté rozpaky vyvolala America (byť repetovaná jako přídavek) a Tonight. Vrcholem pak bylo barevně opalizující, křehké podání lyrického klenotu, nejkrásnější melodie, kterou Bernstein napsal, písně Somewhere. Bylo to pro mne velké odškodnění za první polovinu večera. Díky Bernsteinově nesmrtelné hudbě jsme mohli alespoň trochu poznat velké umění tohoto legendárního klavírního dua a ocenit zvukovou fantazii i vrcholné umění klavírní stylizace, plné strhující gestičnosti i vnitřního napětí.
Na závěr drobnou perličku: v programu se můžeme dočíst, co soudí o umění Labèque Sisters kritik z Timesů, a to v překladu, jenž je zajímavým dokladem toho, co dokáží roboti, jsou-li puštěni ze řetězu. „Ve všech jejich nahrávkách je přítomna klamavá sprezzatura, která se zrodila hozením přípravy do větru a soustředěním se na sluch obou navzájem.“ Říkám si, po přečtení tohoto skvostu, že překladatelé se ještě dlouho nebudou muset obávat o svou práci.
