Absence Ivana Moravce, který měl vystoupit ve Franckových Symfonických variacích , proměnila trojici koncertů 7. – 9. 11. 2012 v pražském Rudolfinu v čistě dvořákovské večery, jejichž zdánlivě monotónní dramaturgickou podobu (zazněly hned dvě autorovy symfonie) určil začátek nahrávacího projektu Dvořákových symfonií pro společnost Decca, a to i v přítomnosti záznamové techniky ČT. Česká filharmonie s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem přednesla v téměř zaplněném sále 8. 11. 1. a 6. symfonii c moll a D dur op. 3, B. 9 & 60, B. 112 , mezi jejichž kompozicemi sice leží „pouhých“ patnáct let Dvořákova života, na nezasvěceného posluchače však mohly působit dojmem, že byly napsány 1. Brucknerovým a 6. Brahmsovým současníkem, místy epigonem. 1. symfonii jsem živě slyšel poprvé, bezesporu ji prvně hrála i řada filharmoniků a premiérou byla i pro J. Bělohlávka, který pietně nesáhl po neumannovských retuších, nesklonil se však puristicky před repetitivními pasážemi v první a poslední větě 1. symfonie. Dvořákova symfonická prvotina – pokud tak lze nazvat téměř hodinové, v Bělohlávkově nastudování přibližně pětačtyřicetiminutové dílo – nadchla onoho večera přítomné publikum i recenzenta: J. Bělohlávek volil obecně svižnější tempa, a to proti interpretační tradici (1. věta bez skladatelova tempového označení) i autorovým pokynům (2. věta byla po krásně zahraném pomalém úvodu spíše Andante než Adagio molto). Úvodní věta musela publikum nadchnout již opticky, tak působivý byl pohled na notně zaměstnané filharmoniky, kteří v Bělohlávkově nastudování přes zvolené tempo obvykle široce vyklenuté oblouky 1. věty nahradili minucióznějším frázováním po taktech či dvojtaktích. Druhá věta 1. symfonie zazněla po klidném úvodu v hybném tempu a s přesvědčivými závěrečnými takty s až filmovou vizuálností. Scherzo 1. symfonie mohlo být nastudováno fantaskněji a bizarněji, zvláště jeho trio, které má v sobě cosi z harlekyniády či maškarády. Finále bylo dynamicky velkoryse gradováno a závěrečné takty podle reakce publika zpochybnily stigmatizaci Dvořákova prvního symfonického díla coby marginálie českého symfonického repertoáru. Z filharmoniků na sebe strhli zaslouženou pozornost hráči u flétny, pikoly a skvěle byl pointován tympánový part.
Po přestávce zazněla Dvořákova 6. symfonie, zdaleka ne tak robustně, jak jsem ji měl možnost vyslechnout v Bělohlávkově nastudování v září 2011 s Lucemburskou filharmonií (Harmonie 11/2011), přesto však zvukově velkoryse bez slyšitelného vztahu ke zvukově subtilnější rodné sestře, Brahmsově 2. symfonii D dur. Furiant 3. věty bych si sice představoval rytmicky pregnantnější a dynamicky odstupňovanější, oduševnělé finále s brilantní strettou v intencích skladatelova předznamenání Allegro spiritoso, půvabná 2. věta s měkkými dynamickými vrcholy a tematicky přehledně členěná 1. věta však publikum přivedly k zaslouženým ovacím. Ačkoliv jsem do Rudolfina onoho večera vstupoval s jistými obavami, jak se filharmonikové se staronovým šéfem zhostí záludné Dvořákovy prvotiny, promyšlená koncepce 1. symfonie a ve srovnání se staršími dirigentovými hyperobjektivními kreacemi zjihlejší nastudování 6. symfonie učinily z listopadového dvořákovského večera nadstandardní událost a snad šťastný start nového dvořákovského symfonického projektu.
