První polovina však patřila world music v podání tradičního Hradišťanu, zvukově modernějšího a ektrifikovaného Talantu a afrického hosta. Spontánní muzicírováním, radostí z tvoření a temperamentem nakazili Pavlica, který volně míchá modalitu, tonalitu, folklór, jazzové archetypy, prvky klasiky a improvizace, s Plaatjiesem nejen svoje spoluhráče, ale vlastně celou Jízdárnu. Folklorně laděné Pavlicovy písně s nezaměnitelným zvukem vycházely z motta „Kdo se vejde do houslí“ Pavlicova oblíbeného básníka Jana Skácela a prostřídaly se atraktivními vstupy černošského hudebníka, jenž je virtuosem na perkuse, africkou flétnu, mbiru atd.
Po nástupu orchestru (bez dirigenta) se bezezbytku naplnila Pavlicova slova, že „ať jsme odkudkoliv, mladí nebo staří, černí nebo bílí …, všichni chodíme po jedné zemi a nad hlavou máme jedno nebe, a pro všecny z nás … tu existuje krása různosti. Chce to jenom trochu tolerance a chuti hledat.“ A oné tolerance bylo hodně. Pro orchestr to musela být nová zkušenost. Například v improvizačních sólových vstupech dopadli klasikáři různě – některým se dařila jazzová nenucenost a drive, u jiných to trochu drhlo. Nicméně to byl báječný večer a Jízdárna se otřásala stading ovations.
Ještě větším experimentem byl v Jízdárně závěrečný koncert Strun podzimu 4. 12., kdy pod názvem „happening“ vystoupili za až příliš improvizované moderace Jaroslava Duška na třech pódiích někteří z hostů předchozích ročníků festivalu. Kritika potěšilo, když vedle Dana Bárty , Alana Vitouše a Robyho Lakatoše se neztratil cellista Jiří Bárta a že převážně mladé publikum bylo nuceno vyslechnout poslechově náročnou hudbu Zoltána Kodályho a vůbec se nebránilo. Propojení klasiky, jazzu a etna se v podstatě vydařilo, přestože zvukový mistr koncertu evidentně nepřál. Večer měl po interpretační stránce velmi dobrou úroveň, jenom vokální trio Triny v posledním čísle večera, kdy se skutečně jednalo o happening všech účinkujících, v improvizaci na téma Don't Worry Be Happy , které proslavil Boby McFerin, a v cikánském přídavku s Roby Lakatosem působilo nejistě.
Zástupce pořadatele ing. Krump byl s průběhem, dramaturgií i zájmem publika festivalu oprávněně spokojen: „Festival Struny podzimu rád sbírá prvenství. Vozí do Prahy hvězdy, které tu ještě nebyly a propojuje žánry tak, že například slovo crossover má konkrétní obsah.“ Ujistil mě, že je ohledně budoucna optimistou a že festival má plnou podporu Hradu. Tím snad odstranil „solidní nejistotu“, která vanula v kuloárech o pokračování tohoto mimořádného projektu.
