Česká filharmonie spolu se svým stávajícím šéfdirigentem Eliahu Inbalem vstoupili do nového roku 5. ledna koncertem s romanticky laděným programem. V první polovině večera se v Dvořákově síni Rudolfina představil Nikolaj Znaider jako sólista Sibeliova koncertu. Od prvního tónu mistrovských houslí Guarneri del Gesú z roku 1741 (kdysi patřily Kreislerovi) mne zaujal osobitým projevem a pojetím. Znaider patří k vzácnější skupině umělců, úspěšně působících na vrcholné hudební scéně ve více rolích – na světových pódiích hostuje jako dirigent, sólista a komorní hráč, podobně jako jeho umělecký vzor Daniel Barneboim.
Houslový koncert d moll op. 47 přepsal Jean Sibelius do nynější podoby roku 1905 z předchozí delší verze, jež se od té doby hraje jen vzácně. Nesdílím finské nadšení pro triolové závěje nekonečných polárních plání Sibeliových symfonií. Avšak temně romantická atmosféra houslového koncertu je něco jiného a uchvacuje posluchače magicky sugestivními víry barev a rytmů mystiky severské ságy. Tento koncert je jistě šperkem houslové literatury a je právem mnohými pokládán za autorovo nejzdařilejší dílo. Z provedení bylo zřetelně cítit, že Znaider jako zkušený dirigent a znalec partitury poslouchá pozorně především celek, a pak se zdánlivou nedbalostí vychutnává do detailu a krajních nuancí dovedené dynamické a agogické možnosti svého druhého já – suverénního houslisty. Ač se díla „zmocnil“ již nesčíslněkrát, na rozdíl od některých jiných po sté se opakujících interpretů jej vždy znovu pojímá se svěží a objevnou chutí. To zřetelně inspirovalo i orchestr, takže v tomto duchu mu byl rovnocenným partnerem. Nadšenému publiku přidal Znaider na rozloučenou Bachovu sólovou Sarabandu . Její provedení bylo pro mne vrcholným zážitkem celého večera. Po přestávce zazněla Symfonie č. 7 d moll op. 70 Antonína Dvořáka. Mistrovské, invencí a hudebním temperamentem překypující dílo psal Dvořák pro londýnskou Filharmonickou společnost, kterou bylo 22. 4. 1885 za účasti autora a členů královské britské rodiny slavnostně a s obrovským úspěchem provedeno. Výkonu orchestru i dirigenta Inbala nemohu sice formálně celkem nic vytknout, ale též mne, na rozdíl od předchozí poloviny koncertu, nic a nijak nenadchlo. Rád bych vyjádřil naději, že s očekávaným návratem odboráři vypuzeného Jiřího Bělohlávka a dalšími pozitivními změnami Česká filharmonie obnoví původní jiskru a lesk kdysi předního hudebního tělesa.
