Bruselská královská opera zahájila sezónu 2018/19 novou inscenací Mozartovy Kouzelné flétny. To by nebylo nic zvláštního, tato opera ostatně patří k nejvíce uváděným vůbec, kdyby se ovšem režie neujala známá osobnost divadelního světa, Ital Romeo Castellucci. A jak se dalo čekat, z původního Mozartova singspielu nezůstalo skoro nic. Jeho vize se zásadně lišila od starších bruselských inscenací Karla-Ernesta Herrmanna (1991) nebo Williama Kentridge (2005).
Castellucci se postaral nejen o režii, ale i o výpravu, kostýmy a osvětlení. Chtěl asi zdůraznit dualitu, která se do jisté míry nachází už v libretu Mozartova přítele Emanuela Schikanedera. Schikaneder hraje ve vzniku Kouzelné flétny důležitou úlohu – bez něho by asi opera vůbec nevznikla. To on naléhal, aby Mozart tuto operu napsal, sám se postaral o libreto a při premiéře ve vídeňském Freihaustheater v roce 1791, pár měsíců před smrtí Mozarta, hrál dokonce roli Papagena. A byl to on, kdo toto představení režíroval.
Vraťme se ale ke Castellucciho dualitě. Ta se povedla až příliš a celý příběh ztratil svoji srozumitelnost. Dvě dějství opery jsou tak rozdílná, jako by spolu ani neměla nic společného. První dějství se odehrává za gázou ve světě snů, kde je vše – střídmá výprava, kostýmy a rekvizity – v bílé barvě. Dualita je zdůrazněna zejména tím, že se vlastně ani nehraje, ale jen zpívá a tančí. Rokokový vizuální efekt je působivý, ale divákova orientace se vytratila. Ještě větší změny jsou v realistickém druhém dějství v jakémsi ústavu pro invalidy. Castellucci vyhodil všechny Schikanederovy recitativy a nahradil je skutečnými příběhy pěti osleplých žen a pěti mužů s popáleninami. Všichni předávají své tragické životní momenty z jeviště do hlediště a stávají se sami herci až do působivého konce opery. Sólisté většinou ani nehrají a stávají se spíše součástí koncertního provedení. A aby bylo všechno ještě komplikovanější, tak se navíc – dost zbytečně – promítají texty Claudie Castellucci v angličtině. Obnažená těla popálených mužů vzbuzují přirozený lidský soucit, lze si ale položit otázku, jestli Castellucci nezašel příliš daleko.
Ital Antonello Manacorda se stále více profiluje jako mozartovský dirigent, jeho opery řídil v Benátkách, v Glyndebournu a po celém Německu. Tuto sezonu poprvé diriguje v Covent Garden. V Bruselu se už dříve s úspěchem představil Mozartem (Lucio Silla) a Janáčkem (Liška Bystrouška). Manacorda zachoval mozartovskou lehkost, transparentnost a zvukovou čistotu. Nutno dodat, že bruselský operní orchestr, který dříve vedl Antonio Pappano, je těleso vysokých kvalit, které se rychle přizpůsobuje požadavkům kteréhokoliv dirigenta. Dlouhodobý problém belgických operních domů je ten, že místní mladí pěvci mají velmi málo příležitostí k získání více zkušeností obsazením ve větších rolích. Ty jsou ve velké většině nabízeny cizincům. Tentokrát tomu tak nebylo. Sedm mladých belgických sólistů, z nichž někteří mají mezinárodní úroveň, tím mám hlavně na mysli Sophii Karthäuser (Pamina) a Reinouda Van Mechelena (Tamino), se chopilo svých příležitostí. Dále na sebe upozornili vtipný Rakušan Georg Nigl (Papageno) a francouzská sopranistka Sabine Devieilhe, momentálně jedna z nejlepších královen noci na světě.
