V pondělí 19. září jsem byl svědkem ve Dvořákově síni Rudolfina překvapivě hvězdných okamžiků. Na počátku mě však potěšila zvolená dramaturgie, jehož odrazem je poněkud bulvární titulek tohoto článku. Je přirozené, že pilířem Dvořákovy Prahy je Antonín Dvořák, ale nemyslím si, že by měl znít na každém koncertu, nemůže platit condicio sine qua non. Ostatně bylo by to kontraproduktivní a Dvořákovi by to spíše uškodilo.
Poslední program komorní řady, kterou zaštítil houslista Daniel Hope, nabídl jedinou dochovanou větu Klavírního kvartetu a moll patnáctiletého Gustava Mahlera, jež se ocitla v neúprosné konfrontaci s Klavírním kvartetem Es dur, op. 47, Roberta Schumanna a Klavírním kvartetem č. 1 g moll, op. 25, Johannese Brahmse. Houslistovými partnery byli violista Paul Neubauer, violoncellista David Finckel, někdejší člen Emerson Quartet, a jeho manželka, tchaiwansko americká klavíristka Wu Han.
I hudební kritik se může mýlit. Veřejně přiznávám, že jsem se zmýlil v panu Neubauerovi, jehož participace v provedení Dvořáka mi přišla v sobotu 10. září nevýrazná (recenze zde), z čehož jsem usoudil, že jeho profil v programu je podezřele oslavný, jinými slovy že nepatří mezi „nejžádanější violisty současnosti“. V pondělí snesla jeho hra jakákoliv myslitelná kritéria. Violových výkonů této úrovně jsem v Praze moc neslyšel a určitě bych si přál jej slyšet s Českou filharmonií nebo Pražskými symfoniky. (Nicméně i nadále si myslím, že interpretačně nebyl Dvořák ve „zlatém řezu“.) Výkon ve všech těch skladbách, speciálně však v Schumannovi, bral dech. A aby toho nebylo málo, s noblesou a nevtíravým humorem exceloval v přídavcích: Schulenburg (ar. Richard Etlinger) – Zigeuner Romanze und Csardas, Pushka March a George Boulanger – American vision, kdy „komunikoval“ s diváky i v hledišti.
Při každém provedení Mahlerova torza mě napadne – jaké by asi bylo dokončení díla. Nejinak tomu bylo i u této velmi citlivé a velmi romantické interpretace s báječnou atmosférou a dokonalou souhrou. Tu si vysvětluji skutečností, že jsou všichni interpreti přátelé a dobře se znají z projektů na americkém festivalu v Savannah. Bohužel posluchači nepochopili, jakého byli právě svědky výjimečného provedení a odměnili umělce jen vlažným potleskem… Schumann byl nakonec pro mě vrcholem večera – interpretačním i kompozičním. Uměl bych si sice představit ještě zpěvnější a méně submisivní klavír a citlivější pedalizaci, ale to nic nemění na mimořádnosti provedení. Souznění, jakého dosáhl houslista a violistou, jsem ještě v Praze neslyšel; hra pětašedesátiletého cellisty byla nenápadně emocionální, maximálně efektivní, úsporná, vzdušná a šumivá. Klavíristka, hrající z tabletu (konec klavírních obracečů se blíží?), byla kooperativní a pozorná a některá místa (hlavně v Brahmsovi) byla velmi pěkná. Musel jsem obdivovat vroucnost smyčců v Andante cantabile a mistrovskou techniku ve Scherzu a Vivace. Úvodní věta Schumanna pak byla téměř filozofickým quadrialogem. U Schumanna už posluchačům došlo, jaké krásy se jim dostává a začali mohutně tleskat. Někteří bohužel i tam, kde neměli… Brahms pak byl při vší zemitosti (Animato) a jadrnosti (Rondo alla Zingarese) nečekaně rozevlátější nežli Schumann. Bylo to opět mimořádné! Nevím, jestli to bylo mým osobním rozpoložením toho večera nebo určitými koncepčními akcenty interpretace, ale přestože je Brahmsův kvartet gigantickým dílem, do největší hudebně filozofické hloubky mě dostal Schumann.
Komorní série festivalu Dvořákova Praha 2017 měla několik výjimečných okamžiků, za které by se nestyděl žádný festival ve světě. (Určitě mezi ně řadím Schulhoffovo Double Concerto a Schumannův klavírní kvartet.) Hlavní, již zmíněný, minus si odneslo publikum, přesněji ta část, která na koncertech tvrdohlavě tleskala mezi větami a ničila tak psychologický dozvuk hudby. Vést publikum festivalu k větší empatii vůči hudbě mi přijde důležitější nežli vyžadování dress codu.
