Pro padesátý ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram bylo zcela případné skončit velkým Mistrovým dílem. Přehlídka má od určité doby nové ambice a uvedení Dvořákova Requiem na Svaté Hoře tuzemskými profesionály zvučných jmen se ukázalo být zdařilým nápadem.
Před poutním areálem je pódium, spolu s ním je dlouhým nízkým stanem kryta i část sedadel. Vlevo kvetou lípy, v blízkém okolí zpívají kosi a další ptactvo, vpravo je na obzoru vidět brdské hřebeny. Na návrší nad městem trochu pofukuje, ale je teplo, příjemně. Pěkné místo pro open air koncert. Bezmála dvouhodinový program dostal do rukou indický dirigent Debashish Chaudhuri, v českých zemích již dobře známý, mimo jiné ze spolupráce se zlínskou filharmonií, ale i přímo z příbramského festivalu. Dvořáka se ujímá PKF-Prague Philharmonia a s Pražským komorním sborem také dvě příbramská tělesa – Vepřekův smíšený sbor a Ženský komorní sbor Krásky. A na pódium přicházejí sólisté – Jana Šrejma Kačírková, Ester Pavlů, Josef Moravec a Martin Gurbaľ.
Dvořákovo Requiem je výjimečné dílo, soustředěné, krásné; niterné části střídají mohutné sborové pasáže, pozornost na sebe strhává, stejně jako v případě Verdiho Requiem, dramatické zhudebnění slov o posledním soudu, o dni hněvu – Dies irae. Akustika pod stanem není příliš chrámová, spíše naopak – jako doma v pokoji. Spojené sbory proto občas bezděčně odhalují hlasy jednotlivých pěvců, orchestr neskrývá žestě. I sólisty je slyšet až příliš obnaženě. Ukazuje se, že sopranistka i altistka zpívají s jistotou a s odstíny, tenorista však na hlas trochu tlačí a basistovi bychom přáli větší rozechvění položené na dechu. Dirigent nemá v nezvyklém prostředí a v ne zcela vyrovnaném velikém sborovém tělese dostatek podpory pro skutečné kouzlení s výrazem, sleduje proto velké obrysy a základní proměny. Celek však přesto po doznění zanechává pocit dobře vykonané umělecké práce, soustředěný dojem ze zprostředkování velké hudby, vzpomínku na mimořádnou akci i na dotyk s krásou a věčností.
Trochu škoda, že zde publikum nemá v ruce text s překladem, ani nic bližšího o díle. Určitě by to mnohým pomohlo k ještě hlubšímu zážitku. A trochu škoda, že neopakovatelnou kulisu koncertu – průčelí kostela – vidí jen ti, kteří sedí vpravo od centra produkce, na nekrytých místech. Lidé na těch prominentnějších, chráněných pro případ deště, pod stanem, bez výhledu dopředu a jen omezeně do stran, by si jistě přáli, kdyby současně měli i výhodu těch prvních, kdyby si mohli uvědomovat jedinečnost místa a velikost prostoru; ale nelze mít vše…
Hudebně začalo definitivně léto, čas dlouhých večerů, čas produkcí mimo klasické sály, v zahradách, na nádvořích zámků. Čas cestování za hudbou. Nároky na koncerty jsou jiné než v interiérech. Léto přináší jinou akustiku, méně dokonalou, přináší omezení v čím dál úzkostlivější ochraně před deštěm – a občas i ten déšť… ale vyvažuje to mnoha dalšími bonusy. A právě na ty budeme v zimě nostalgicky vzpomínat.
