Přinejmenším čtyřikrát zazní v následujících týdnech v Praze Dvořákovo oratorium Stabat Mater pro sóla, smíšený sbor a orchestr s varhanami op. 58, B 71 (1876–1877). Letos první pražské nastudování Symfonického orchestru Českého rozhlasu a jeho nedávného šéfdirigenta Ondreje Lenárda proběhlo v Rudolfinu v pondělí 1. 4. 2019. jednoznačně nejoblíbenější z Dvořákových oratorií se k pražskému publiku znovu vrátí v provedení Symfonického orchestru hlavního města Prahy – FOK ve Smetanově síni Obecního domu (17. a 18. 4.), na Velký pátek v nastudování Vysokoškolského sboru Univerzity Karlovy a Svatojakubského orchestru ve staroměstské bazilice sv. Jakuba (19. 4.) a počátkem května v dejvickém Husově sboru s Pěveckým sborem Labyrint na koncertě k 30. výročí jeho umělecké činnosti. Tak jako za Dvořákova života zaznívá Stabat Mater v koncertních sálech i na chrámových kůrech. Pražané si mohou vybrat mezi objektivním prostředím koncertních sálů a autentickou atmosférou pražských kostelů. A volit mohou mezi nadšením (polo)amatérských interpretů a (rutinní) profesionalitou pražských sborových a orchestrálních těles.
Pondělní provedení Ondreje Lenárda v přítomnosti mikrofonů Českého rozhlasu nebylo ani revolučním okamžikem nového čtení Dvořákovy partitury, ani pouhým rutinním nastudováním oblíbené kompozice, kterou si rádi a kdykoliv vyslechneme, i kdyby v polovičatém nastudování. Lenárdova kreace nesla pečeť dirigentových letitých zkušeností s Dvořákovým dílem, včetně oratorií, a aktuálního uměleckého standardu orchestru SOČR. Kreace to byla čitelná, srozumitelná, v dobrém slova smyslu předvídatelná. Díla znalí posluchači věděli, kam bude skladba směřovat, „nováčci“ byli mile překvapeni živějšími tempy a silným vnitřním tahem kompozice, která ovšem může ve dramatičtějším pojetí i drásat, svírat, vhánět slzy do očí a brát půdu pod nohama. Lenárd zvolil kontrastní strategii konfrontace dynamicky vyhrocených pasáží v kolektivních tělesech s intimitou sólových partů. Nejvíce jí šel naproti tenorista Jaroslav Březina, u nějž ovšem nebylo chvílemi poznat, zda nezpívá v indispozici. Lenárdovu vysokému standardu nastudování vyšel vstříc i vždy spolehlivý basista Peter Mikuláš, jehož sólové Fac, ut ardeat cor meum (Učiň, aby moje srdce plálo) ovšem nesráželo na hříšná kolena.
Tahouny večera byly obě sólistky a – jak jinak – Pražský filharmonický sbor sbormistra Lukáše Vasilka. Při vší úctě k našim předkům jsem si opět uvědomil, že Dvořákova síň je vlastně předimenzovaným, ale stále útulným měšťanským salonem z konce 19. století, a nikoliv koncertním sálem srovnatelným s akustickými dispozicemi amsterdamského Concertgebouw či vídeňského sálu Musikverein. Empora Dvořákovy síně je zkrátka Vasilkovu sboru malá, takové jsou jeho aktuální dynamické možnosti. Zatímco v I. díle měl dirigent se sbormistrem sbor spíše dynamicky krotit, ve finále jsem se s publikem zabořeným v sedadlech podivoval jeho virtuozitě v závěrečném lapidárním Amen, rozkročeném – jako celé dílo – někde mezi Händelem a Janáčkem.
Pokud bych Vasilkův sbor – nikoliv originálně – přirovnal k broušenému diamantu Lenárdova pondělního nastudování, sopranistka Pavla Vykopalová a slovenská mezzosopranistka Denisa Hamarová byly živými klenoty, spolehlivě osazenými v diadému Dvořákova desetidílného díla. Pavlu Vykopalovou lze dnes považovat za naprosto ideální interpretku Dvořákových sopránových partů, která se může opřít jak o bohaté zkušenosti s Dvořákovou písňovou a operní tvorbou, tak o pokorný přístup k Dvořákovým partiturám. Na podzim 2018 jej osvědčila v sopránovém partu Mše D dur, na jaře 2019 ve Stabat Mater. S mezzosopranistkou Denisou Hamarovou vytvořila ideální ženské duo, v němž se spojil spíše rovný hlas sopranistky Vykopalové s místy až naturálně znějícím a tmavým hlasem mezzosopranistky Hamarové. Proč ji slýcháme v Praze tak zřídka?
Smeknout je ovšem třeba na prvním místě před spolehlivým praktikem Lenárdem. Uprostřed orchestru a sboru kladl na pódium Dvořákovy síně zvukový koberec, na němž se spolehlivě pohybovali všichni čtyři sólisté, dámy s leskem a sebejistotou. Jak filigránsky byl tento koberec utkán, nemohlo publikum přeslechnout při sólových vstupech klarinetů a trubek. Kdykoliv jen to bylo možné, vytáhl Lenárd z přediva Dvořákova zvukového plátna violy. A klarinety s trubkami nedávaly zapomenout, kdeže se vlastně tato Dvořákova česká křížová cesta odehrává – někde na venkově, uprostřed procesí s klarinety a trubkami v čele, na prahu probouzejícího se jara. „Každý člověk na světě, bez ohledu na náboženské vyznání, pochopí, jakou bolest prožívá matka při ztrátě dítěte,“ charakterizoval lapidárně Dvořákovo dílo před lety Nikolaus Harnoncourt. Pochopilo to i publikum přítomné pondělnímu koncertu, které Lenárdovo provedení odměnilo ovacemi ve stoje.
