Komorní řadu letošního XXI. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha ovládli klavírista Boris Giltburg, členové Pavel Haas Quartet a jejich pojetí souborného nastudování Dvořákových klavírních trií. Trojici komorních koncertů dnes patrně nejvyhledávanějšího českého kvartetního souboru konkurovalo služebně nejstarší domácí smyčcové kvarteto a snad i vůbec nejdéle působící kvartetní soubor kontinuálního personálního složení vůbec – Panochovo kvarteto. K pondělnímu koncertu 20. 9. 2021 si do Dvořákovy síně Rudolfina pozvalo vzácného a v Praze vždy vítaného hosta – maďarského světoběžníka a aristokrata klavíru Andráse Schiffa, který je kvartetistům dlouholetým blízkým přítelem. A také české hudbě, Janáčkovi, Smetanovi, a zvláště Dvořákovi, jemuž náležel celý večer. V mnoha ohledech to byl doslova rodinný večer v přátelské atmosféře a u bohatě prostřeného stolu Dvořákovy komorní tvorby pro smyčce s doprovodem klávesového nástroje chyběl jen violoncellista Jaroslav Kulhan, jehož na podiu zastoupil suverénně hrající a přeskromně působící Petr Hejný ze spřáteleného kvarteta Stamicova. Jeho nástroj z dílny Peregrina di Zanetto byl pro mě další hvězdou večera.
Úvodem večera zazněl klenot Dvořákovy komorní tvorby, Maličkosti pro dvoje housle, violoncello a harmonium op. 47, B 79, z Dvořákova slovanského roku 1878. Maličkosti vznikly v sousedství dechové serenády, Slovanských rapsodií a tanců či Smyčcového sextetu. Dvořák je nepsal pro ztišené publikum koncertního sálu, ale pro sebe a pro své přátele v čele s Josefem Srbem-Debrnovem, v jehož domácnosti místo klavíru stálo harmonium. Varhaník Dvořák jej do kanonického přediva trojice smyčcových hlasů zapojil tak duchaplným, humorným a úsměvným způsobem, že po celou dobu pondělního provedení nezmizel z tváře Andráse Schiffa potutelný úsměv. Svítivý útlý tón primária Jiřího Panochy, koncentrované komentáře sekundisty Pavla Zejfarta a precizní rytmické figury Petra Hejného učinily z díla více než posluchačskou lahůdku. Od první věty jsem instinktivně zvedal chodidla. Tolik pohody, úsměvů, přátelského vtipu a špičkování se valilo proudem před hranu rudolfinského podia do hlediště. Není malých děl velkých autorů. Dvořákovy Maličkosti jsou toho příkladem.
Přál jsem si, aby po tak starosvětském nastudování Maličkostí koncert skončil a šlo se domů. Ale ono ne. Z Debrnovova staromládeneckého bytu se posluchači imaginárně přenesli o několik let proti proudu času do hudebního salonu Ludevíta Procházky, který dlouhá léta opatroval opis Dvořákem sebekriticky zavrženého Klavírního kvintetu č. 1 A dur op. 5, B 28 (1872). V sousedství experimentálních smyčcových kvartetů z doby kolem roku 1870 se patrně jedná o Dvořákovo nejstarší životné komorní dílo, které se sice nepravidelně, ale přesto objevuje na domácích i zahraničních koncertních podiích (naposledy jsem je slyšel ve Vídni v listopadu 2008 v podání Tria Altenberg). Třívětá kompozice je vedle skladatelovy 3. symfonie Es dur op. 10 a smyčcového Nokturna H dur op. 40 nejpřesvědčivějším plodem Dvořákova wagnerovsko-lisztovského omámení. Kdo Dvořáka nepozná v harmonicky hutné vstupní větě, ani v nekonečných violoncellových kantilénách delikátní nokturnové prostřední věty, rozpozná jej s prvním taktem scherzosního finále. K bezchybné souhře chybělo v krajních větách několik taktů, vše ovšem vyvážila sóla Petra Hejného. Po dynamické, agogické a výrazové stránce byl ovšem starší ze skladatelových kvintetů s klavírem připraven precizně, předpokládám, že ve spolupráci s Andrásem Schiffem poprvé. Kde jinde by měly tyto Dvořákovy juvenilie zaznívat častěji než právě na koncertních podiích Dvořákovy Prahy?
Po pauze zazněl pandán klavírního kvintetu z roku 1872, totiž o patnáct let mladší Klavírní kvintet č. A dur op. 81, B 155. Od premiéry je čtyřicetiminutová kompozice trvalkou světových koncertních podií, směle konkurující obdobným skladbám Schumannovým, Brahmsovým či Šostakovičovým. Od prvního taktu kompozice, která zazněla v plném rozsahu se všemi repetovanými úseky (interpretačnímu mainstreamu navzdory), bylo zjevné, že kvartetisté a jejich host u klavíru mají dílo vepsáno do genetického kódu. Sebejistá souhra, kouzlení s dynamikou, ohleduplnost k sólovým pasážím kolegů vládly celému dílu. Ještěže po druhé větě následovala kratičká pauza k přeladění, jinak by se mlčící publikum sotva nadechlo. Nechce se věřit, že takových děl, jakým je druhý klavírní kvintet, napsal Dvořák desítky. Nechce se věřit, u jeho provedení nebyly tentokrát televizní kamery a záznamová technika.
S posledním tónem Dvořákova druhého klavírního kvintetu a s bouřlivým potleskem naplněného přízemí pražského Rudolfina večer neskončil. Následovalo totiž předání Ceny Antonína Dvořáka z rukou dirigenta Jakuba Hrůši skromnému Andrási Schiffovi za jeho celoživotní mistrovství a péči o českou hudbu. Dvořákova cena letos doputovala do pravých rukou. Schiffovo přátelství s českými kolegy, náklonnost k českému publiku a nedostižné nahrávky Janáčkovy, Smetanovy a Dvořákovy hudby jsou totiž jen jedním důvodem k udělení ceny. Tím hlavním je Schiffova umělecká poctivost a humanismus, dnes poněkud zastaralý a také mezi jeho vrstevníky mnohdy ojedinělý. Dveře Dvořákovy síně jsou Schiffovi navždy otevřeny! Snad se brzy vrátí. Nejlépe s přáteli z Panochova kvarteta…
