Pod konspirační název „Den D“ ukryli pořadatelé festivalu Dvořákova Praha debutové vystoupení dvou mladých interpretů: devětadvacetiletého švýcarského klavíristy Louise Schwizgebela a šestadvacetiletého amerického houslisty Benjamina Beilmana. Oba mladé pány provází vynikající umělecká pověst, oba mají na svém kontě řadu prestižních koncertních produkcí i neobyčejně vysoce ceněných nahrávek. Na festivalovém večeru (Dvořákova síň Rudolfina, 16. 9. 2016) hrál v první půli napřed každý sólově, v druhé půli vystoupili společně.
Koncert zahájil Benjamin Beilman Partitou pro sólové housle č. 2 d moll, BWV 1004 Johanna Sebastiana Bacha. Úvodní Allemanda mě už v prvních taktech překvapila svou romantizující rytmickou i dynamickou rozvolněností, která měla daleko k jakékoli „tanečnosti“ či k „zažité“ interpretaci vůbec. Jenomže jak Beilman pokračoval ve hře, bylo zjevné, že bezpečně ví, co hraje a proč to tak hraje, a jeho přednes byl tak přirozeně muzikální, přesvědčivý a působivý, že mu nebylo možné nepodlehnout. Beilmanovy housle mají překrásný tón a umělec s ním dokáže skvěle pracovat. Tak bohatě a plasticky profilovaná dynamika a barevnost – od měkce zářivých forte k éterickým pianissimům – se slyší opravdu jen zcela výjimečně. Beilmanova technika je jedinečná, ale houslista ji ani v nejmenším nestavěl na odiv. Žil si na pódiu naprosto poklidně, skromně a pokorně ve svém vlastním světě – se svými houslemi a s Bachovou Partitou, kterou evidentně vnímá víc jako příběh než jako řadu tanečních stylizací. A obecenstvo – vědomo si ojedinělosti Beilmanova provedení – poslouchalo bez dechu. Bachova Partita v podání Beilmanově se tak zařadila k zážitkům, na které se nezapomíná.
Louis Schwizgebel se Schubertovou klavírní Sonátou č. 19 c moll, D 958 už bohužel tak jednoznačně pozitivní dojem nezanechal. Jeho klavír zněl po nádherných Beilmanových houslích zastřeně a dost fádně a začátek první věty byl navíc zjevně poznamenán nervozitou. Schwizgebel má sice výbornou nástrojovou techniku, ale zároveň má také sklon až teatrálně přehánět některá gesta, což nijak zvlášť nepřispívalo k výrazové přesvědčivosti. A tak – přes pár zajímavých momentů (nápadité sonátové provedení v první větě, hezký začátek volné věty, svižné partie ve větě finální) – jsem vnímal Schwizgebelovu hru „jen“ jako kvalitní standard.
Po přestávce spojili oba umělci své síly k provedení dvou z nejslavnějších děl světové houslové literatury: Dvořákovy Sonatiny G dur, op. 100, B 183 a Franckovy Sonáty A dur, M 8. Vzhledem k předchozímu průběhu večera bylo zřejmé, že hlavní roli převezme Benjamin Beilman. A byl to skutečně on, který duo „vedl“. Svůj part znal viditelně do poslední noty a velmi často hrál zpaměti. Ale i Louis Schwizgebel jako by v komorní hudbě dokázal překročit svůj stín. Hrál nepoměrně citlivěji než při svém sólovém vystoupení, a i když nebylo možné přehlédnout, že by se mnohdy rád dostal víc do popředí pozornosti (zbytečně razantní zvuk klavíru v místech, kde housle hrály pianissimo), působil sympatičtěji než v Schubertovi. Oba umělci jsou samozřejmě dokonalí profesionálové a jejich souhru nelze než obdivovat (v programové brožuře jsem bohužel nenalezl žádnou informaci o tom, zda se jednalo o jejich první společné vystoupení nebo jestli spolu hráli už dříve). Dvořákova Sonatina byla rozkošná, s nečekaně vervní druhou repeticí ve Scherzu a s mimořádně rychlou finální větou. Večer byl korunován náročnou Sonátou A dur Césara Francka, v níž se oba interpreti jako by dostali „na stejnou vlnu“ a kterou přednesli velice citlivě a opravdu krásně. Jako bonbón na cestu domů přidali pak posluchačům ještě Kreislerův valčík Liebesleid. Benjamin Beilman si ho hrál evidentně pro své vlastní potěšení a byl okouzlující. Jedná se bezesporu o mimořádně pozoruhodného umělce a na jeho další kariéru jsem velmi zvědavý.
