Ve čtvrtek 8. září 2022, právě v den 181. narozenin Antonína Dvořáka, zazněly opět na schodech pražského Rudolfina skladatelovy slavnostní fanfáry k otevření Jubilejní zemské výstavy v Praze v roce 1891. Publikum mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha jim na rozdíl od kolemjdoucích obvykle nevěnuje zaslouženou pozornost a spěchá po červeném koberci do Rudolfina. K vlastní škodě, protože i tato stručná příležitostná kompozice pro soubor trubačů s tympánistou, kterou festivalová dramaturgie každoročně probouzí k životu, nese Dvořákův řemeslně dokonalý rukopis. Úvodní večer Dvořákovy Prahy již tradičně náležel dvěma nejvýznamnějším skladbám autorova amerického období, Violoncellovému koncertu h moll op. 104 a Symfonii č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“. Osobně bych kompozice raději slyšel v opačném pořadí, tedy chronologicky, ale tradice velí „nejprve koncert, potom symfonie“. Škoda, vynikla by tak dramaturgie Dvořákova amerického příběhu, který započal pomalou introdukcí k Novosvětské a skončil závěrečnou gradací violoncellového koncertu.
K úvodnímu festivalovému koncertu před zaplněným hledištěm Rudolfina v přítomnosti televizních kamer a rozhlasové techniky byl tentokrát pozván jeden z nejtradičnějších a nejkonzervativnějších německých orchestrů, Mnichovští filharmonikové. Metropolitní mnichovský orchestr, v jehož čele kdysi stáli legendární dirigenti Rudolf Kempe, Sergiu Celibidache či Lorin Maazel, má za sebou jarní nepříjemnosti s „opožděným předčasným“ odchodem Valerije Gergijeva, který sice úspěšně rozvíjel brucknerovské, mahlerovské a straussovské tradice orchestru, morálně však selhal pro svou nezastíranou náklonnost k uměleckému a politickému imperializmu.
S orchestrem do Prahy přicestoval skromný a usměvavý Myung-Whun Chung, drobný korejský dirigent, jehož životopis ozdobila učednická léta u Oliviera Messiaena a letitá spolupráce s předními nahrávacími společnostmi, v čele s tou německou s košíkem tulipánů ve znaku. Chungovo jméno jsem v programu úvodního koncertu přivítal s naprostým nadšením. Nebýt ekonomických otřesů před čtvrtstoletím, byl by podepsán pod prvním a dodnes neexistujícím souborným záznamem Dvořákových symfonií s Vídeňskými filharmoniky. Z Chungova projektu zůstalo jen torzo v podobě symfonií č. 3 a 6–8 a obou serenád. Chung se Dvořákovi věnoval i v komorní tvorbě jako člen sourozeneckého klavírního tria a ve Stockholmu, Paříži či Benátkách pořídil pozoruhodné snímky poslední trojice Dvořákových symfonií.
Zatímco Chungovo jméno je již po léta spjato s dvořákovskými interpretačními kreacemi vysokých kvalit, jméno mladého španělského violoncellisty se pražské publikum teprve učilo hláskovat. Křestní jméno jej spojuje s jiným fenomenálním španělským violoncellistou, Pablem Casalsem, jehož legendární snímek Dvořákova Violoncellového koncertu s Českou filharmonií a Georgem Szellem z roku 1937 nikdy neopustil trh hudebními nahrávkami. Svou nahrávku Dvořákova koncertu má již i jednatřicetiletý Pablo Ferrández, na jehož živé vystoupení jsem byl upřímně zvědav. Na podiu působí drobný mladý muž velmi skromně, neustále se schovává za violoncello, jakmile se však dostane ke slovu jeho smyčec a struny, probudí se v něm iberský živel.
Ferrándezova hra je v nejlepším slova smyslu živelná, rychlé běhy jsou v jeho podání jen přemostěním k emocionálně vypjatým místům Dvořákova koncertu všech koncertů, v němž se expresivní virtuozita střídá s existenciální lyrikou. Ferrández zatím sází především na expresi a virtuozitu, které dílu sluší a rozhodně je unese. Neznamená to však, že by Ferrández na podiu nekomunikoval s dirigentem, sólově vystupujícími orchestrálními hráči, natož koncertní mistryní Mnichovských filharmoniků Naoka Aoki, jejíž objektivní, kovově pevný tón byl ostrým protikladem Ferrándezova extatického projevu. Publikum již slyšelo lepší nástroje, než je ten Ferrándezův, ale v předivu orchestrálních hlasů rozhodně nezanikal. V koncertu byl sólistovi ideálním partnerem dirigent Chung, který dokázal těleso dynamicky krotit, vytvářel prostor orchestrálním sólům (skvělí hráči první flétny a lesního roku) a budoval napětí, například attaca přechodem pomalé věty do mohutně gradovaného finále. Chung je vůbec mistrem extrémních dynamických kontrastů a napínavé gradace. Publikum se o tom přesvědčilo ve druhé polovině večera. Tu první uzavřely ovace ve stoje náležející mladému španělskému violoncellovému talentu.
Po pauze zazněla Dvořákova Novosvětská symfonie. Domácí interpretační tradice od poválečných dob Talichových akcentuje spíše lyrické pasáže a přehlednou strukturu díla, v tempech i dynamice. V partituře jsou však ukryti i běsové a démoni a Chung se je rozhodl vypustit do Rudolfina, když navzdory české tradici zdůraznil až drtivě monumentální rysy Dvořákova posledního symfonického díla. Vstupní větu rámovala tajuplně ztišená introdukce a efektně gradované finále, po němž publikum zalapalo po dechu. České tradici šel Chung naproti snad jen vypuštěním repetice v I. větě. Largo otevřely sebevědomé akordy mnichovských žesťů, trénovaných Brucknerovými a Mahlerovými symfoniemi a Straussovými orchestrálními kompozicemi. Čekal jsem, že budou v nižší dynamice, ale tu si Chung rafinovaně šetřil pro jiná místa Larga. Sóla dřevěných dechových nástrojů a lesního roku přinutila sál nedýchat, závěrečné smyčcové trio bylo emocionálně naléhavé, poslední akordy kontrabasů existenciálně mrazivé.
Scherzo vystavěl Chung v ostrém rytmu a efektním tempu. Nebýt drobného zaváhání flétny na počátku tria ve Scherzu a obvyklého přešlapu lesního roku ve finále, myslel bych si, že snad přijel nějaký vytrénovaný severoamerický či japonský orchestr. Tak technicky precizní a takřka bezchybný byl projev jednotlivých nástrojových skupin Mnichovských filharmoniků, jejichž první housle se vlnily jedním proudem jako obilí ve větru. Ve finále Chung vypustil z orchestru všechny živly, jako by Dvořák přece jen napsal onu symfonii Neptun, kterou v náčrtcích plánoval po Novosvětské. Plný zvuk žesťů, kovový lesk vysokých smyčců a pointované tympány v posledních taktech se postaraly o strhující gradaci, která vyústila v zasloužené ovace vestoje.
Chung měl onoho večera laškovnou náladu. Posedával na sólistově židli již před úvodní státní hymnou a schovával se za stupínkem při závěrečných ovacích. Mnichovští filharmonikové si je právem zasloužili. Jsou jako ta ohromná lokomotiva v mnichovském Německém muzeu – temně se leskne, jak je nablýskaná, budí respekt svými rozměry, je samý kov a plný tvar. Chung dokázal pod tímto kolosem zatopit a přimět jej k závratným tempům a monumentální expresi. A také k temné vášni v posledním přídavku, kterým byl Brahmsův první Uherský tanec. Úvodní večer Dvořákovy Prahy se vydařil. Jako ty staré stroje s plnými tvary a velkou spotřebou, které Dvořák tolik obdivoval.
