Mezi dramaturgicky nejprogresivnější projekty mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha náleží jeho volná operní řada. V roce 2014 ji zahájila obnovená premiéra operní prvotiny Antonína Dvořáka Alfred na německé libreto Theodora Körnera. O pět let později vůbec poprvé zazněla první verze skladatelovy komické opery Král a uhlíř. Operní projekty jsou pro festival náročným počinem, proto jsme si museli počkat další tři roky na nový festivalový operní večer. Letos jím bylo koncertní, chvílemi takřka poloscénické nastudování Dvořákova předposledního operního díla Rusalka. Před koncertem i po něm si bylo možno klást otázku, zda je koncertní nastudování Rusalky legitimní, když jde o jediné Dvořákovo operní dílo, které od premiéry v roce 1901 v podstatě nikdy neopustilo česká operní jeviště a dnes je nejhranější českou romantickou operou za hranicemi, navzdory pověsti o „neoperním Dvořákovi“. Skladatelova symfonická opera s významnou rolí orchestru ovšem unese i nastudování bez vizuální složky, o čemž se přesvědčilo hluboce koncentrované a bouřlivě aplaudující publikum prvního z trojice plánovaných provedení v pondělí 19. 9. 2022 (další 21. a 23. 9. 2022).
Nastudování s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem, pod nímž byl podepsán šéfdirigent prvního domácího orchestru Semjon Byčkov, mělo kvality, které jsou v běžném operním provozu stěží dosažitelné. Příkladem může být „jen pouhé“ trio lesních žínek, které zvláště v I. aktu drželo krok s dirigentovými velmi živými tempy a prezentovalo laškovný výstup nymf jako virtuózní ohňostroj hodný Rameauovy opery Platée. Ve III. aktu se sice projevila určitá zdrženlivá nejistota, pochybuji však, že se ještě někdy v životě dočkám takové triády najád, jako byla ta ve složení Markéta Klaudová, Markéta Cukrová a Monika Jägerová. Nepotřebovaly ani flitry na tyrkysových šatech, aby se staly ozdobou večera.
Byčkovova Rusalka byla nastudována v podobě, kterou známe snad jen ze studiových nahrávek Václava Neumanna, Charlese Mackerrase, Richarda Hickoxe či Yannicka Nézet-Séguina, totiž takřka bez jediného škrtu, včetně úvodní scény II. dějství. V otevření skladatelových vide a běžných divadelních škrtů byl dirigent sice nedůsledný (Rusalčina árie ve II. aktu), ukázalo se však, že staré zaklínadlo 19. století („dramatičnost“) již dávno neplatí a každý operní příběh snese v postmoderním věku vlastní tempo a strukturu vyprávění. Mně osobně otevření vide a škrtů nevadilo, právě naopak, pro ostatní znalce Dvořákova operního díla to však mohlo být zbytečné hlazení proti srsti. Ale každý takt Dvořákova díla stojí za poslech, přinejmenším na festivalu Dvořákova Praha.
Mezinárodní obsazení jednotlivých rolí si kladlo ty nejvyšší interpretační nároky, a tak se na české a slovenské pěvce, často mladších operních generací, dostalo hlavně v menších úlohách. I v nich však dokázal zaujmout a zazářit bezchybně deklamující Jiří Brückler v úloze Lovce. Nastupující, ovšem zahraničními angažmá ověnčenou generaci reprezentovala i Štěpánka Pučálková (Kuchtík) a Boris Prýgl (Hajný). Pučálková má hlas a vzezření Mozartova Sesta a Prýglovi do role chyběl věkově nějaký ten pátek, možná i celý víkend, rolí se však zhostili na nadstandardně vysoké úrovni a šilo to s nimi před orchestrem, že jim bylo podium malé. Na rudolfinském podiu hrála nejvíce Američanka Jamie Barton v roli Ježibaby. Pomrkávala po publiku, dráždila je svými pohrdavými pohledy nadlidské bytosti a smíchem, s nímž se rozloučila s podiem, otřásla přítomnými. Cyničtější a pudovější Ježibabu si lze stěží představit. Mít tuto dámu za sousedku, stěhuji se. Sedět s ní v kanceláři, zbláznil bych se. Slyšet ji v Rusalce znamená podlehnout jejímu živelnému ženství.
Vynikající slovenská mezzosopranistka s berlínským domicilem Jana Kurucová jde vizáží proti tradiční představě Cizí kněžny. Křehká plavovlasá Slovenka je spíše opozitem a opakem Rusalky, i když má její vzezření. Na podiu s ní šili všichni čerti a chtěla hrát a hrát. Vystačila si však s několika gesty, a hlavně s průrazným hlasem na hranici sopránu. Od roku 2014, kdy v Ostravě účinkovala ve dvořákovském pěveckém maratonu, aby následně nahrála své dvořákovské album, ji považuji za skrytý talent a poklad dvořákovského operního a pěveckého parnasu, o čemž opět přesvědčila, tentokrát rudolfinské publikum. V Berlíně se potkává s Janem Martiníkem, oblíbencem pražského publika, který měl ovšem onoho večera v roli Vodníka těžkou úlohu. Nejspíše zpíval v indispozici a roli navzdory. Sice se s ní statečně pral, ale jeho hlas náročnému partu Vodníka dosud nedozrál. Martiníkův akcent na lyrickou stránku role byl osamělý a spíše v rozporu s dirigentovou vypjatě dramatickou koncepcí. Problémy s vyšší polohou a některými hláskami jej stavěly do svízelné pozice.
Nejvíce pozornosti bylo pochopitelně upřeno k ústřední dvojici Princ a Rusalka. Ukrajinský tenorista Dmytro Popov je pravý slovanský heldentenor, roli dokonale ovládá a i když zpívá silově, málokdy selže ve výškách. Roli Prince ztělesňuje maskulinně a sebejistě. Jistě nás bylo ve Dvořákově síni Rudolfina povícero, kdo si přišel především živě poslechnout litevsko-arménskou sopránovou hvězdu Asmik Grigorian. Salcburská Salome, bayreuthská Senta a naposledy londýnská či berlínská Jenůfa je přes svou křehkou vizáž a pink kostým famózní Rusalkou – silnou bytostí prahnoucí po lidské lásce, která riskuje zklamání. Její pojetí konvenovalo s Byčkovovou koncepcí a bylo dramatické až na dřeň. Bezproblémové výšky, znělá střední poloha rezonující celým sálem, důraz na dramatičnost místo lyriky a kvalitní deklamace. V divadelním nastudování Rusalky uchvátila Barcelonu, v koncertním provedení si podmanila Prahu. Vedle Kristiny Opolais je podle mého názoru společně s Kateřinou Kněžíkovou a Pavlou Vykopalovou tou pravou Rusalkou současné generace. Silnou a zranitelnou současně.
Byčkovovo nastudování, jehož oporou byla spolupráce se sborem Lukáše Vasilka, bylo tempově velmi živé, agogicky zvrásněné (závěr scény Prince a Cizí kněžny na počátku II. dějství), instrumentačně vynalézavé (kostmi rachotící tvrdé paličky tympánu na konci scény Kuchtíka a Hajného ve II. aktu). Připomnělo nedostižné kvality Dvořákovy partitury a její svébytnou životnost i bez operního jeviště. Litoval jsem jediného. Že si totiž nemohu živě vyslechnout i obě reprízy.
