Webové stránky hudebního festivalu Novofest, který probíhá ve Velkém sále pražské Novoměstské radnice od 28. srpna do 4. prosince 2018, avizovaly na čtvrtek 8. listopadu mimořádný koncert, na němž mělo Dvořákovo kvarteto pokřtít své dvořákovské CD, které v těchto dnech vydává Supraphon, a poté zahrát dva stěžejní české klavírní kvartety: a moll op. 1 Josefa Suka a D dur op. 23 Antonína Dvořáka. O koncert byl zjevně mezi posluchači velký zájem: radniční sál byl zaplněný do posledního místa, ba dokonce bylo potřeba přistavovat židle.
Křest nového cédéčka – jsou na něm natočené Dvořákovy Klavírní kvartety op. 23 a op. 87 – byl důstojný a odpovídal významu projektu: za Supraphon promluvila Daniela Bálková, kmotrem nahrávky se stal známý psychiatr Cyril Höschl. Program následujícího koncertu byl ovšem pro posluchače velkým překvapením, neboť Dvořákovo kvarteto hrálo dvě zcela jiná díla, než jaká byla uvedená na webových stránkách festivalu.
Svůj koncert zahájil soubor Beethovenovým Klavírním kvartetem Es dur, op. 16, který je autorským přepisem skladatelova Kvintetu pro klavír, hoboj, klarinet, fagot a lesní roh. Přestože kvartetní verze nezapře, že skladba byla původně určená dechovým nástrojům (začátek první a třetí věty), má rozhodně svůj půvab. Dvořákovo kvarteto hrálo Beethovenova s mozartovskou jiskrou a lehkostí, což tomuto ranému skladatelovu dílu velmi slušelo. Souhra všech čtyř interpretů byla hodná obdivu, klavír Slávky Vernerové-Pěchočové brilantně perlil a smyčce – houslista Štěpán Pražák, violista Petr Verner a violoncellista Jan Žďánský – spolu souzněly tak dokonale, jako by všechny tři nástroje ovládal jediný hráč. Velice působivé byly také zajímavé romantizující partie ve volné větě. Ve finální větě, podané interprety se zjevným gustem a v hraničním tempu, jsem obdivoval pianistickou suverenitu Slávky Vernerové-Pěchočové, neboť její part tu svou náročností v mnoha místech připomínal klavírní koncert.
Jako druhé číslo večera zaznělo jedno z vrcholných komorních děl Antonína Dvořáka, Klavírní kvartet Es dur, op. 87. Jeho krajní věty byly doslova nabité emocemi a měly orchestrální vzlet i barvitost. Kouzelná volná věta s několika dramatickými epizodami vyzněla téměř jako pohádkový příběh a o taneční třetí větě se stěží dá napsat něco jiného, než že byla rozkošná. Hráči Dvořákova kvarteta si „svého Dvořáka“ zjevně vychutnali do posledního tónu a obecenstvo po právu ocenilo jejich jedinečný a strhující výkon standing ovation. Soubor poděkoval za projevené uznání dvěma přídavky: nejprve částí z II. věty Sukova Klavírního kvartetu op. 1 a poté kvartetní verzí populárního Salut dʼamour Edwarda Elgara.
