Rekviem Antonína Dvořáka je skvostná koncertní skladba, uváděná méně často než jeho kantáta Stabat mater. Teprve třetí provedení v bezmála šedesátileté historii mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl měl v rukou (12. 6.) Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a čtveřicí mladých sólistů.
Akustika nádvoří litomyšlského zámku nebyla pro potřebný velký zvuk orchestru a sboru, zejména v důrazné části Dies irae, tak vstřícná, jako byla o den dřív v ryze orchestrálním repertoáru, kdy se stala pomocnicí v nadstandardní zřetelnosti hraných skladeb. Možná něco ovlivnila i střecha zatažená tento druhý večer nad auditoriem kvůli možnému dalšímu dešti, který naštěstí už nepřišel. Síly tedy jakoby mohlo být ve výsledku ještě o něco víc, ale nedostavila se. V běžném sále by dílo v těchto pasážích i při stejném výkonu určitě získalo větší monumentalitu. Je to však vlastně jen detail, doplňkový postřeh. Podstatnější je, že více než devadesátiminutová kompozice díky Jiřímu Bělohlávkovi vyzněla celkově se zvýrazněnou krásou, velmi ušlechtile, niterně a pozitivně. Latinský text svázaný v původním církevním užití s určitou situací totiž v tomto případě, stejně jako ani u Stabat mater, není na překážku vnímání skladby coby obecně duchovní, existující a fungující i mimo liturgické určení: jako závažné, ne však primárně se smutečním či tragickým akcentem.
Zralé a vyrovnané dirigentovo prožití naladění a obsahu díla propojené s dostatečně velkorysou vznosností i s pozorností detailům, k tomu kvality filharmonické hry a široké vokální možnosti a zázemí sboru, to vše dalo dohromady špičkový potenciál. V žádném případě nešlo proto o cosi, co by se podobalo pouhému splnění úkolu, ale o jedinečný, podrobně kontrolovaný výkon, s nímž publikum s velkou pozorností souznělo. Kateřina Kněžíková, Kateřina Jalovcová, Richard Samek a Martin Gurbaľ k již zmíněnému přidali neopotřebované a nepřepínané hlasy. Sopranistka bezelstnou čistotu, altistka znělost, tenorista kouzlo belcanta; jen basista přinesl ne zcela ideální barevný odstín.
Ve Dvořákově Rekviem, plynoucím v převažující atmosféře přemítání, je nepřeberně krásných míst, ať už jde o melodické bohatství, o návraty a proměny charakteristického čtyřtónového motivu, o výrazové pozastavení v á cappellových pasážích, o zvýrazněná unisona nebo o vroucnost některých zvolání, o ansámbly, instrumentační nápady a postupy či o dopad sborového tutti. Při poslechu si lze uvědomit, co mohlo při premiéře v Británii nejlépe odpovídat tamnímu tradičnímu potěšení z oratorního repertoáru (zcela určitě část Domine Jesu Christe, ale určitě i některé další) a co mohlo naopak do jeho obvyklých a očekávaných postupů vnést moment ozvláštnění, patřící k oceňované jedinečnosti Dvořákovy invence a jeho slovanského kulturního zázemí (zajisté například Tuba mirum). Jiří Bělohlávek nepřehnal dramatičnost, nespěchal v tempech, předestřel klidné, vyrovnané a básnivé hudební vyjádření úvah o životě a lidské smrtelnosti. Festivalu věnoval sváteční večer, který vytvořil cudný oduševnělý protipól programům dalších dní zaměřeným třeba zase víc na výraznější emoce, efekt a pohodovost.
