Klavírní tvorba Antonína Dvořáka a její druhý život na koncertních pódiích jsou plny rozporů, paradoxů a stereotypních hodnocení. Skladatelův Klavírní koncert g moll op. 33 je údajně nehratelný. Přitom jeho poslední, v pořadí přibližně padesátá nahrávka byla zveřejněna 18. 9. 2020 (Florian Krumpöck), tedy v předvečer koncertního maratonu Dvořákovy klavírní tvorby festivalu Dvořákova Praha, který je předmětem této recenze.
Autorovy klavírní kompozice jsou prý interpretačně krkolomné a posluchačsky intelektuálně nenáročné. Proto se jeden z nejvýznamnějších evropských klavíristů střední generace – Leif Ove Andsnes – rozhodl před vypuknutím pandemie objet s Dvořákovým hodinovým klavírním cyklem Poetické nálady nejvýznamnější kontinentální koncertní sály včetně Vídně. Komponista prý neuměl psát pro klavír, čehož si nepovšimnuly generace interpretů a posluchačů Dvořákovy komorní tvorby s klavírním doprovodem. Dvě nejpopulárnější Dvořákovy skladby – Humoreska a Když mě stará matka – byly napsány pro klavír nebo s jeho průvodem jen náhodou. A tak bychom mohli ve výčtu stereotypů, klišé, polopravd, klepů, pomluv, kuloárních bonmotů a rádoby interpretačních postřehů pokračovat.
Festival Dvořákova Praha se pod tlakem koronavirového diktátu rozhodl pro dramaturgicky ojedinělý krok a v rozmezí několika dnů mezi 6. a 19. 9. 2020 nechal na pódiích Dvořákovy a Sukovy síně zaznít všechnu Dvořákovu tvorbu pro dvou- a čtyřruční klavír. Vrcholem tohoto cyklu koncertů byl sobotní maraton v Sukově síni, který započal po desáté hodině dopolední a skončil sedmou hodinou večerní. Přítomnému publiku umožnil udělat si vlastní představu o hodnotách Dvořákova klavírního díla. Šestici klavíristů pak pod mentorským dohledem Ivo Kahánka přivedl k nastudování Dvořákových děl, která by mohla a měla zůstat v repertoáru nastupující generace českých klavíristů a klavíristek. Právě mladé české klavírní generaci totiž patřilo hlavní slovo během sobotního maratonu Dvořákovy klavírní tvorby festivalu Dvořákova Praha.
Vstupní hodinový blok nazvaný V mladickém rozletu (myšleno spíše v mladistvém rozletu?) byl nejvděčnější a nejnevděčnější současně. Zahrnoval totiž zapomenuté juvenilie Dvořákovy tvorby i kompozice, které bychom mohli přiřadit k vrcholům Dvořákova komorního díla vůbec. V podstatě hned dvakrát zazněla Dvořákova prvotina – nejprve jako Polka Pomněnka, podruhé jako Polka Per pedes. V programu koncertu bylo zasuto jméno Dvořákova zlonického učitele hudby Antona (Antonína) Liehmanna, který se rovněž autorsky na dílku podílel, a to jako tvůrce Tria. Dvořákovými tanečními kompozicemi pro klavír blok pokračoval, nejprve Dvěma menuety op. 58 a poté Škotskými tanci op. 41.
Zatímco Dvořákovy klavírní menuety klamou názvem a jsou spíše půvabnými sousedskými, sršaté Škotské tance neskrývají bizarní podoby skladatelovy klavírní sazby. Ivo Kahánek ji publiku prezentoval v objektivnějším zvukovém hávu a klidnějších tempech, zvláště ve čtvrthodinovém Tématu a Variacích As dur op. 36. Společně s Dumkou op. 35 jsou právě Variace bezesporu nejhodnotnější položkou Dvořákova klavírního katalogu. Litoval jsem jen, že tato dvě díla z doby komponování klavírního koncertu nezazněla po sobě. Variace nezapřou inspirace a ambice až beethovenovské. Ivo Kahánek je odkryl spíše analytickým podáním bez větších tempových a výrazových kontrastů, které si ojedinělí interpreti tohoto nejrozsáhlejšího jednovětého klavírního díla z pera Antonína Dvořáka dosud dovolili (Rudolf Firkušný, William Howard). Kahánkova vrcholná festivalová hodina odezněla již 6. 9., kdy ve Dvořákově síni prezentoval Silhouttes op. 8, Svitu A dur op. 98 a Poetické nálady op. 85. Ve svém hodinovém vystoupení v úvodu klavírního maratonu se tak koncentroval spíše na hudební materii a její objektivní podání než na rafinované odkrývání předností Dvořákovy klavírní tvorby. Přenechal je velkoryse svým studentům, kteří byli dalšími běžci klavírního maratonu.
Ve druhém bloku klavírního maratonu (Na cestě k proslulosti) se na startovní čáru postavil Kahánkův žák Matouš Zukal, který by měl mít i díky mistrovským kurzům u Jiřího Hlinky a jeho žáka Leifa Ove Andsnese suverénní základ v klavírní technice a možná i náklonnost k Dvořákově klavírní tvorbě. Jeho výrazově robustnější přednes vnesl do maratonu ihned něco osobitého a efektního, zvláště ve virtuózních Furiantech op. 42. Podobně jako starší Dva menuety op. 28 jsou i Furianty spíše virtuózními klavírními stylizacemi s furiantovými prvky než smetanovsky věrnými parafrázemi národního tance. U živých temp a odvahy prezentovat údajně absentující efektní stránku Dvořákových klavírních kompozic zůstalo i v Eklogách op. 56, jejichž motivický materiál se do hry vrátil i ve třetím bloku. Zvláště v případě půvabné vstupní Eklogy č. 1 Quasi Polka bych si dokázal představit dynamicky a agogicky delikátnější přednes. Matouš Zukal preferoval svébytnou rytmickou stránku kompozic, která nakonec dominovala i v osmi Valčících op. 54. Až na první a čtvrtý z osmi valčíků jsou zřídkakdy slýchat v souborném provedení. Matouš Zukal dvě čtveřice tanců oddělil pauzou, jinak skladby propojoval attacca do rozlehlého agogického oblouku. Čtveřice Lístků do památníku B. 109 byla v Zukalově podání kyticí drobných skladbiček, které ovšem zapadly ve stínu Eklog a Valčíků, jimž Zukal vtisknul jemný virtuózní lesk a rytmickou pravidelnost.
Půldruhé hodiny trvající obědová pauza přeťala celodenní klavírní maraton Dvořákovy klavírní tvorby vedví. Kdo si nepospíšil s obědem, rozhodl se pro siestu, nebo snad dokonce opustil Sukovu síň, prohloupil. Třetím maratoncem v bloku nazvaném Na křídlech slávy byl totiž Marek Kozák, jehož více než hodinový blok byl pro mě vrcholem maratonu. Na rozdíl od pana Kahánka se rozhodl pro hru zpaměti, až na úvodní Mazurky op. 56. Podobně jako Matouš Zukal vládne Kozák pevným rytmem, který Dvořákovým stylizovaným mazurkám propůjčil ráz ještě tanečnější. Neomylný rytmus, pointování frází, jemné zacházení s pedálem a volnější agogika proměnily Kozákovu část programu v patrně nejpřesvědčivější pokus o rehabilitaci Dvořákova klavírního díla. Vedle několika drobniček (Moderato A dur, Dvě perličky) to byly především Impromptu d moll a Dumka s Furiantem op. 12, které v přesvědčivém souzvuku skladatelovy inspirace a interpretova výkonu vynesly na světlo přednosti Dvořákovy představy o klavírní tvorbě. Když se ozvaly první tóny střední části Impromptu d moll, zjevil se v Sukově síni duch samotného skladatele Josefa Suka a Dvořákova klavírní tvorba najednou nabyla až vizionářské podoby. Nejzajímavější kompozicí v Kozákově bloku ovšem byly Klavírní skladby op. 52, jakási Dvořákova klavírní svita ve starém slohu. Harmonicky rozostřené Intermezzo dalo zaznít experimentálním tónům Dvořákova klavírního díla, následující Gigue zase ukázala, co si Dvořák myslel o Bachovi. S publikem se Marek Kozák jako jediný rozloučil přídavkem – klavírní Otázkou. Netrvá ani půl minuty a interpret ji vtipně uvedl s poukazem na dnešní neklidné časy plné otázek. Publikum jej odměnilo úsměvy a dlouhým potleskem. Mít v ruce vavříny, obdržel je maratonec Kozák.
Předposlední blok klavírního maratonu Americké obzory otevřela asi čtvrthodinová rozprava mezi Ivo Kahánkem a muzikologem Davidem Beveridgem, který byl komentátorem celého klání. Specifika, záludnosti, ekonomie studia a nacionalismus v hudbě probrali před zaplněnou Sukovou síní, do níž musely být na poslední chvíli ještě přineseny židle. Ke slovu se konečně přihlásila ženská klavírní hra, pokud o ní lze vůbec v době genderové (ne)korektnosti hovořit. Natalie Schwamová dostala nelehký úkol, představit totiž publiku vedle příležitostné Humoresky Fis dur dva klavírní opusy ze skladatelova amerického období. Nejprve zazněly Dvě klavírní skladby, nejspíše torzo většího plánovaného cyklu, a pak konečně legendární Humoresky op. 101, oživlý skicář a klavírní esence Dvořákova amerického období. Co se dynamických a agogických kontrastů týče, ukázala se být Natalie Schwamová nejodvážnější z účastníků maratonu. Nástroj zabouřil kovovým zvukem hned ve vstupní z osmi Humoresek. Možná se mýlím, ale jak zápis, tak dosavadní interpretační tradice sugerují Humoresky v objektivním zvuku a pevném, místy až mechanickém rytmu. Právě onen mechanický rytmus je modernistickou novinkou skladatelova amerického období. Klavíristka ovšem zvolila na můj vkus výrazově přehnaně romantizující a agogicky rozvolněný přístup, který jsem naopak postrádal u jejích kolegů interpretujících Valčíky nebo Mazurky. Natalie Schwamová ovšem v závěru koncertu vynesla jeden trumf, když usedla ke Dvořákovu klavíru, který celý den stál vedle nástroje značky Fazioli. Opakovaně během dne v některých pasážích Dvořákových skladeb zazněl nástroj Fazioli ostrým, až nepříjemně kovovým zvukem. Najednou se v Sukově síni ozval měkký, zvonivý a dynamicky limitovaný tón Dvořákova nástroje, jehož zvukové obzory je nutno vtáhnout do rekonstrukce skladatelových klavírních horizontů.
Nebyla to únava, která by mě přiměla vzdát maraton před cílem. Právě naopak. Pořadatelé se ovšem rozhodli, podle mě dramaturgicky nešťastně, zakončit večer provedením Dvořákových čtyřručních klavírních cyklů Legendy a Ze Šumavy v nastudování Pavla Zemena a Kristýny Znamenáčkové. Interpretům se tímto omlouvám, ale nechtěl jsem zapomenout na zvukově křehký svět Dvořákova dvouručního klavíru, proto jsem maraton opustil před cílovou páskou. Dvořákova čtyřruční klavírní tvorba má naprosto odlišné dimenze dynamické a evokuje již svět skladatelova orchestrálního díla. Nedokázal jsem si po Humoreskách a chronologicky koncipovaném maratonu představit pokračování mimo kontext. Proto jsem si alespoň protentokrát Dvořákovy nádherné Legendy a strhující programní cyklus Ze Šumavy odepřel.
Když se v den 110. výročí Dvořákova úmrtí uskutečnil 1. 5. 2014 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě písňový maraton Dvořákovy klavírní tvorby, na němž poprvé zazněla Dvořákova písňová tvorba v úplnosti, řekl mně tehdy David Beveridge: „Takové akce patří do Prahy a do Rudolfina!“ Uplynulo šest let a maraton skladatelovy klavírní tvorby nakonec zcela zaplnil Sukovu síň Rudolfina. Publikum se střídalo, přibývalo dětí, potlesk byl vřelejší a virům navzdory se disciplinovaní posluchači tísnili v sále. Aktivní a pasivní účastníci maratonu pochopili, že Dvořákova tvorba vyžaduje zájem a přístup bez předsudků. V podstatě každé dílo je postaveno na jednom z pramínků Dvořákova nevysychajícího inspiračního pramene. Technická specifika jsou dána Dvořákovou znalostí nástroje, a hlavně adresností jeho klavírních skladeb. Virtuózní kompozice pro Karla ze Slavkovských náležejí do jiného světa (na koncertní pódium) než salonní kytice stylizovaných tanců, familiární lístky do památníků nebo janáčkovsky úsečné stránky z Dvořákova amerického skicáře. Dvořákova klavírní tvorba se vyhýbá dramatům a konfliktům (Ivo Kahánek) a hladí melancholií a úsměvem. Nemohu se zbavit dojmu, že Dvořák chtěl svými klavírními skladbami rozdávat hlavně radost. Přátelům, amatérským klavíristům a někdy i nakladatelům. To není málo. To je více, než desetiletí tradované soudy a ironické poznámky na účet skladatelova klavírního díla. Tak jako většina maratonců Dvořák u klavíru nesoutěžil. Těšil se na běh a radoval se ze hry.
