V letošní koncertní sezóně realizovala Česká filharmonie se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem mimořádně zajímavý projekt: nabídla svému publiku ve Dvořákově síni Rudolfina volný cyklus tří koncertů, jejichž program byl sestavený výhradně z orchestrálních skladeb Antonína Dvořáka. Závěrečný z trojice koncertů se konal 11. října 2023 (s reprízami 12. a 13. října).
Na úvod večera zazněla Dvořákova koncertní předehra Karneval op. 92. Byčkov nasadil od začátku živé tempo, orchestr hrál s vervou a ze skladby doslova sršela energie. Bylo-li však zapotřebí, dokázal dirigent ztišit orchestr do pianissima takřka neuvěřitelného. Velice působivý byl dvojhlas sólové flétny s ostinatem anglického rohu na počátku lyrické střední části, o pár taktů později pak kouzelně zpívalo houslové sólo Jiřího Vodičky. A velkolepý závěr Karnevalu skvěle podpořily tympány.
Druhým číslem programu byl Dvořákův Klavírní koncert g moll op. 33 se sólistou Andrásem Schiffem, jenž je v letošní koncertní sezóně rezidenčním umělcem České filharmonie. Dvořákův Klavírní koncert byl dlouhou dobu považován za „problematický“. Vytýkalo se mu, že je pro klavíristy příliš těžký, ale přitom ne dostatečně virtuózní. Když mu však dal Vilém Kurz efektnější pianistickou podobu, byly jeho zásahy do nástrojové sazby díla vnímány jako příliš radikální. Dnes se tento koncert hraje nejčastěji v původní Dvořákově verzi (nebo v kompromisní verzi kombinované s Kurzem), jeho nahrávky pořídila řada významných světových pianistů a o jeho vysokých kvalitách už pěknou řádku let nikdo nepochybuje.
András Schiff náleží k největším hvězdám současného pianistického nebe. Mimořádně ceněný je především jako interpret J. S. Bacha, vídeňských klasiků, F. Schuberta, R. Schumanna, ale také B. Bartóka či L. Janáčka. Dvořákův Klavírní koncert má na repertoáru už řadu let, v roce 1988 ho vydal na CD. Slyšel jsem Schiffa na několika jeho recitálech, znám mnoho jeho nahrávek a před dvěma lety jsem měl příležitost zúčastnit se jeho master classu, kde se ukázalo, že Schiff je nejen vynikající pianista a empatický pedagog, ale také člověk s neobyčejným smyslem pro humor.
Musím přiznat, že Schiff už dlouhou dobu patří k mým vůbec nejoblíbenějším pianistům. Ale v Dvořákově Klavírním koncertu jsem se s ním bohužel nějak „míjel“. I když se ve skladbě objevila tu a tam hezká místa či zajímavé nápady, jako celek vyzněl Dvořákův Koncert v Schiffově podání dost šedivě. Celé dlouhé pasáže proplouvaly „jen tak“, jakoby bezdůvodně, nebo dokonce zanikaly, jako kdyby jim klavírista nepřikládal žádný význam. Na druhé straně v mnoha partiích, kde bychom čekali plynulou kantilénu, zněly jen jednotlivé, poměrně ostře vyrážené tóny. Nejlépe dopadla volná věta, kde měl Schiff nejvíce možností „být sám sebou“ a kde předvedl, jak inspirovaně dokáže pracovat s časem a s tichem. Pianissimový závěr této věty byl téměř snový. Ve finální větě jsem ocenil rytmický švih, úhozovou zřetelnost a nečekané „prokofjevovské“ momenty, ale nedalo se přeslechnout, že právě v této větě se dělo leccos, co by při natáčení neprošlo. Orchestr hrál výborně – citlivě a barevně, a dirigent se zjevně snažil dopřát klavíristovi co nejvolnější prostor. Ale Schiff této vstřícnosti příliš nevyužil. Za potlesk (který byl vřelý, ale bez standing ovation) se pianista odměnil tématem z Bachových Goldbergovských variací. Přednesl ho překrásně – zpěvně, průzračně, s decentní, skoro neznatelnou pedalizací, a jen znovu potvrdil, že Bacha hraje opravdu bezkonkurenčně.
Po přestávce uvedla Česká filharmonie proslulou Dvořákovou Symfonii č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“. Semjon Byčkov pojal tuto skladbu jako velkolepé drama. Napětí v pomalé introdukci bylo takřka hmatatelné a hornové hlavní téma na začátku rychlé části první věty vyznělo s až osudovou naléhavostí. Průběh celé první věty byl nesmírně barvitý – Byčkov ji propracoval do nejmenších detailů a neustále v ní objevoval něco zajímavého. Zlatým hřebem večera byla druhá věta „Novosvětské“. Akordy dechové sekce v prvních čtyřech taktech zněly tajemně, jakoby z jiného světa, a slavné hlavní téma hrál anglický roh tak krásně, jak se to slyší jen málokdy. A když toto téma o chvíli později převzaly smyčce, byl jejich zvuk měkký jak samet. Krajní části Scherza měly hutnější barvy a působily závažněji, než jak je znám z jiných provedení, zato v lyrické části, kde přenechal skladatel hlavní melodii dřevům, zněly flétny, hoboje a klarinety líbezně jako dívčí zpěv. Neméně dramaticky než první věta vyzněla věta finální. Její hlavní téma zahrály horny a trubky tak důrazně a rezolutně, že z něho až mrazilo v zádech. V triolovém tématu, které následuje po hlavním tématu, jsem vnímal jakousi sympatickou tvrdošíjnost a neústupnost. Ale hned nato dostal prostor sólový klarinet, který okouzlil svou půvabnou, něžnou kantilénou. Obdiv si v této větě (ale neméně i ve větách předchozích) zasloužila Byčkovova inspirovaná práce s gradacemi – měly vždy pevný tvar a byly dovedené k impozantním vrcholům. Po efektním a strhujícím závěru čtvrté věty odměnili posluchači dirigenta i orchestr nadšeným a dlouhotrvajícím potleskem vstoje.
