Uprostřed dušičkového týdne, právě v Den reformace 31. října 2018, reprízoval v pražském kostele svatých Šimona a Judy na Starém Městě pražském brněnské premiérové nastudování (30. 10. 2018) dvojice Dvořákových orchestrálních děl soubor dobových nástrojů a jejich kopií Musica Florea za řízení dirigenta Marka Štryncla. S železnou pravidelností hledá Štrynclův soubor starých nástrojů vždy na podzim cestu ke Dvořákovu orchestrálnímu a symfonickému dílu v intencích tzv. poučené interpretace staré hudby.
V uplynulých letech, počínaje roky 2004 a 2005, zaznělo oratorium Stabat Mater a symfonie č. 1, 2 a 7–9, většinou v sousedství menších a neprávem opomíjených Dvořákových orchestrálních kompozic (Symfonické variace, předehra Vanda, Pražské valčíky a Polka, Nokturno H dur a Hymnus Dědicové Bílé hory). Poslední říjnový den roku 2018 ovšem Musica Florea hledala cestu i k divákům, jejichž místa v hledišti byla zaplněna snad jen z poloviny. Kdo nepřišel, prohloupil, protože nejnovější dvořákovský experiment Marka Štryncla a jeho souputníků rozhodně nebyl nezajímavý.
Úvodem večera zazněla po dirigentově slovním exposé koncertní předehra Můj domov op. 62, B 125a (1882), předehra ke scénické hudbě činohry Josef Kajetán Tyl z pera Františka Ferdinanda Šamberka. Velmi bych si přál slyšet jednou Dvořákovu scénickou hudbu v úplnosti, zvláště když je nedostupná na komerčních hudebních nosičích a existuje snad jen v rozhlasovém záznamu. Čas ovšem ještě nedozrál, a tak se publikum spokojilo s ouverturou, nejznámější částí Dvořákova zapomenutého díla. Kompozice na beethovenovském půdorysu sonátové věty s pomalou introdukcí a fugovou codou je zvukově a dynamicky ošemetná, protože bouřlivému finále v žestích předchází zhruba desetiminutová věta s výraznou rolí dřevěných dechových nástrojů. Dosud jsem toto dílo neslyšel živě v podobě, která by zastínila spíše objektivní snímek Karla Ančerla (1962) a melancholicky jímavou kreaci Rafaela Kubelíka (1973).
Nejčastěji zaznívá Dvořákova předehra s nabubřelou zvukovou pompou, upozaďující prováděcí pasáže v dechových nástrojích a kontrast mezi Dvořákem zvolenými nápěvy písní Kde domov můj a Na tom našem dvoře. Pompézně zazněla předehra i na středečním koncertu, i když svůj díl viny na tom nese ošemetná chrámová akustika, vhodná pro sborovou a komorní tvorbu, méně již pro orchestrální produkce. Ale o tom se již pořadatelé a publikum mnohokrát přesvědčili. Marek Štryncl ouverturu tempově hnal k finální strettě, agogicky vrásnil tempo-rytmický průběh díla a předložil publiku Dvořákovu kompozici jako ukázku skladatelovy husté instrumentální sazby. Příště bych vsadil na mnohem jemnější dynamiku a zvukovou kontrolu žesťů, a to i s rizikem intonačních nečistot, které mohou být rubem použití dobového instrumentáře. Nejstarší z pětice Dvořákových koncertních ouvertur totiž potřebuje rytmickou lehkost, agogickou proměnlivost, kontrastní dynamiku a transparentní zvuk. Způsob, jakým ovšem Marek Štryncl přečetl úvodní takty introdukce ouvertury Můj domov, považuji za vzorový – legatový tah místo staccatového koktání najednou přiblížil Dvořákův původní záměr.
Většinu přibližně hodinového večera zaplnila Dvořákova Čtvrtá symfonie d-moll op. 13, B 41 (1874/1888), raný skvost Dvořákovy symfonické tvorby, přes všechnu závislost na lisztovsko-wagnerovských melodiích, harmonických obratech a instrumentaci. Dvořák si tohoto svého díla vážil, což se projevilo nejen návratem k jeho partituře a její revizí na sklonku osmdesátých let, ale i vtělením hlavního motivu scherza do programního cyklu pro čtyřruční klavír Ze Šumavy op. 68, B 133 (1884). Zatímco nastudování ouvertury Můj domov má očekávání nesplnilo, hned s prvními takty Dvořákovy symfonie mě naplnila jistota, že se bude hrát nejvyšší liga. Až bude na světě zamýšlený živý záznam symfonie, budou jej didaktikové používat k demonstraci rozdílu mezi moderním a dobovým instrumentářem. Rozmazaný zvuk hlubokých dechových a smyčcových nástrojů soudobých orchestrů totiž vystřídalo hrozivé hučení sršního hnízda. Tónina d moll hrozila a tísnila a permanentně proměnlivá agogika byla zkouškou nervové odolnosti přítomného publika. Orchestru odpustilo i nějakou tu – nepříliš autentickou – intonační nepřesnost v lesních rozích, protože při první větě ani nedýchalo. Zážitkem bylo poslouchat až sólově vystupující part tympánů, pozounů a trubek.
Čemu se již Musica Florea s Markem Štrynclem za léta strávená nad Dvořákovými partitury naučila, demonstrovala v pomalé variační větě symfonie, kterou jsem v tak zvukově delikátním a tempově omamném provedení neslyšel. Snad právě tato, legatově omamná věta byla vrcholem celého večera. Následovalo rytmicky úderné scherzo, atakující pregnantním rytmem posluchačovo podvědomí, s exhibicí trianglu a velkého bubnu v triu, která je poklonou Lisztovým symfonickým básním. Kdyby na koncertě zaznělo jen finále Dvořákovy symfonie, odcházelo by publikum nadšeno. Dravostí, útočností a vnitřním tahem je bylo možno srovnávat s finále Novosvětské. Poutavý byl už jen pohled na hráče souboru Musica Florea, zápasící s každou notou Dvořákova prý nezralého díla. Kdo si za ním našel poslední říjnovou středu cestu k Šimonu a Judovi, musel nad tradičním hodnocením zapochybovat. Nakonec to byl strhující večer. Příště si jej raději představuji v Rudolfinu a před plným auditoriem. A již se nemůžu dočkat, až jednou Musica Florea zopakuje všechny Dvořákovy symfonie v poučené interpretaci před publikem, které je nebude považovat za atraktivní kuriozitu, ale za přesvědčivou a plnohodnotnou perspektivu interpretace Dvořákova symfonického kánonu.
