Před časem se jeden náš rodinný přítel z Británie divil, že měl Dvořák takové zalíbení v erbenovských příbězích, které by se daly označit jako specifické „horory“. Jedním dechem však Dvořáka velebil za jeho genialitu. Vodník , Polednice , Zlatý kolovrat, Holoubek jsou symfonickými klenoty evropské hudby a kantáta Svatební košile je jedním z vrcholů jeho tvorby. Pražské provedení Českou filharmonií a Zdeňkem Mácalem 12. a 13. dubna (Rudolfinum) jen potvrdilo Dvořákova slova, že „dílo to veškeré mé skladby v každém ohledu předčí…“ Kantáta dává prostor pro kresbu stovek jemných výrazových odstínů, je živou, pulsující „bytostí“, která jen potřebuje prostor k rozletu. Na několika vrcholných místech (hlavně ve scéně na hřbitově) bych si dokázal představit ještě více dramatičnosti, jinde naopak více lyričnosti, nicméně v zásadě dirigent takový prostor vytvořil a orchestr mu byl vnímavým a vstřícným spolupracovníkem. Pražský filharmonický sbor byl sbormistem Lukášem Vasilkem připraven dobře a vytvořil úctyhodný chorus, v kterém měli na jednom místě problém jen tenoři. Večer 13. 4. opanoval basista Peter Mikuláš, který jako jediný z trojice sólistů dal hudbě ideální výraz a jeho výkon byl velmi sugestivní. Při současné tenorové mizérii v Čechách je stále častějším hostem v Praze Michal Lehotský mající nepříliš objemný, lyrický, ale velmi příjemný hlas. Je škoda, že občas nedokázal udržet kvalitu tónu po celou délku a že nádherná místa občas nepochopitelně střídal s tenorovou hlušinou. Nejproblematičtější byl zpěv Evy Urbanové, od které jsem čekal především mnohem více lyriky, měkkosti, barevnosti a méně ostrosti a forze. Bohužel tím byl poznamenán i lyrický vrchol skladby – modlitba k Panně Marii, z které se místo nadpozemské éteričnosti klubala Libuše. Myslím, že je lepší v takovémto výjimečném případě obětovat dokonalost české dikce ve prospěch dokonalosti pěvecké a angažovat dokonalé pěvce.
