Londýn
Zařazení koncertního provedení první verze Dimitrije na program PROMS (18. 7., Royal Albert Hall) bylo milým překvapením. I v Čechách je tato opera provětrávána je občas. Syžet není z českého prostředí, protože Dvořák věřil, že by to bylo překážkou k cestě na zahraniční scény. Děj opery je zasazen do Ruska v 17. století, kdy po smrti panovníka Borise Godunova nastal chaos a bezpráví. Borisův syn a následník byl zabit a přežila jenom jeho dcera Xenie, která však jako žena nemohla převzít carskou korunu. Po počátečním zmatku byl novým carem zvolen Dimitrij, který věřil, že je synem Ivana Hrozného. První problém ale nastal, když se Dimitrij oženil s polskou princeznou Marinou, která tu vystupuje jako negativní postava. Její symbolické odmítnutí ruského kroje ještě vyostří silné napětí podnícené již tak krvavými dějinami mezi Poláky a Rusy. O něco později Dimitrij zachrání Xenii před urážkami opilých Poláků a oba při setkání pocítí dotyky lásky. Ve hře je ještě Šujský, který ochraňuje Xenii, ale jako přívrženec Godunova se postaví proti Dimitrijovi. Marina také spřádá úklady a dá Xenii zavraždit. Situace se dále komplikuje po vyhlášení vdovy po Ivanu Hrozném, že Dimitrij není jeho skutečným synem. Zavládne další chaos, při kterém je Dimitrij zastřelen Šujským.
Dvořák netušil, že i navzdory velmi dobře zpracovanému libretu Marií Červinkovou-Riegrovou největší překážkou diváckého úspěchu jak v Čechách, tak i v cizině bude právě vlastní charakter námětu. Je to ale škoda, protože po hudební stránce je dílo skutečným skvostem. Vynikajícím příkladem Dvořákova mistrovského umění je například už začátek – ponurá předehra s orientálním koloritem – strhující gradace s lehce wagnerovsko-verdiovským nádechem, nebo následující majestátní sbor. Předehra k 4. dějství dokonce svým způsobem anticipuje zralého Janáčka! Po prvním uvedení v roce 1882 Dvořák ještě dvakrát operu přepracoval. Nejdříve na návrh Hanslicka změnil závěr (1883, Xenie není zavražděna, ale vstoupí do kláštera) a poté ještě jednou předelal, v duchu Wagnera, hlavně její orchestraci.
Možná i proto, že Dvořák byl nakonec se svou první verzí nejspokojenější, se Richard Hickox s BBC National Orchestra of Wales a Slovenským filharmonickým sborem rozhodl na PROMS provést tuto verzi. Škoda, že samotný koncert působil civilním dojmem a ve vzduchu byla příliš cítit zkoušková atmosféra. Stuart Skeleton vytvořil stylového Dimitrije, ale jeho tenor nebyl dostatečně silný na to, aby se na mnohých místech prosadil navzdory orchestru až k divákům. Jeho dikce (opera se zpívala v češtině) byla také ubohá, a tak ve vzduchu visela otázka proč vedení neoslovilo když ne některého z českých nebo slovenských, tak alespoň slovanských tenorů? Z průměru vynikl zejména, kromě Eleny Prokiny jako Mariny, velice tvárný baryton Dalibora Jenise v roli Šujského, jenž také jako jediný projevil alespoň náznaky herectví a nezpíval s očima neustále ponořenými do not. Nevelké, ale velmi dobře interpretované role Marfy se ujala Dagmar Pecková . Hvězdou dlouhého večera se stala bulharská pěvkyně Krasimira Stoyanova v roli Xenie. Kuriozitou je, že Stoyanova působila před svým opavským operním debutem v Traviatě první dva roky jako houslistka. Její soprán je jedním slovem výtečný. Překvapila nejen bezproblémovou technikou, přirozenou muzikálností a krásnou barvou hlasu ocelové síly, ale i uměleckou vyzrálostí. Sbor, který se v této opeře rozhodně nenudí, byl také skvěle připraven. Jeho zvuk působí velice příjemným a plným dojmem zejména v čistě sborových partiích. Jediným problémem byli občas tenoři.
Veřím, že tohle průkopnické koncertní provedení přispěje k zájmu o tuto opomíjenou Dvořákovu operu. Koneckonců i námět dnes už nepůsobí tak uměle a cizorodě jako kdysi; dozvuky nevraživosti k ruským heroickým tématům se již snad také vytratily.
