Koncert pařížského Ensemble InterContemporain byl v nabídce festivalových soudobohudebních programů sázkou na jistotu. Špičková interpretační úroveň tělesa je vyhlášená a repertoárové zaměření na raciem jištěnou hudbu je zárukou, že ať soubor předvede, co předvede, určitě to nebude průšvih. Může to ovšem být trochu nuda, což se i stalo – konkrétně v první polovině koncertu, v níž EIC nabídl skladby Jonathana Harveyho, Pierra Bouleze a Bruna Mantovaniho. V každé z nich si posluchač mohl samo sebou nalézt nějaký záchytný bod k tomu, aby z koncertu odcházel naladěn spíše pozitivně nežli otráven. V Harveyho skladbě to byl příjemný zvuk navzájem se prostupujících, zdánlivě nekonečně obměňovatelných ploch. V Boulezovi vědomá kontrola všech jevů, ovšem jedná se o už starší (1984), cca šestiminutovou skladbu pro šest nástrojů, takže nic nového pod sluncem a také nic velkolepého, spíše zvuková studie.
Svůj Komorní koncert č. 1 pro 17 hudebníků popisuje sám autor Bruno Mantovani jako skladbu „nejméně logickou a nejobtížnější“, což si sama pro sebe tlumočím, i po opakovaném poslechu (ale bez not), jako „nedopracovanou“ nebo přinejmenším neuspořádanou. Závěrečným dílem večera byla premiéra plné verze skladby Miroslava Srnky My Life Without Me pro soprán a soubor. Je to „monokantáta“ na texty z filmového scénáře Isabely Coixet, jejíž působivost podstatnou měrou drží obsah zpívaného, respektive deklamovaného a plastický výkon Claron McFadden , pro niž autor part psal. Pražské jaro situovalo koncert do sálu Pražské konzervatoře, který se pro soudobou hudbu hodí vybavením i kapacitou, méně už akustikou. Nejvíc pomyslných bodů si zaslouží Tomáš Hanus , který před EIC stanul v roli dirigenta – a soubor řídil tak, jako by byl pro tento typ hudby zrozen: přesně, zaujatě, přesvědčivě.
