Německý titul Margarethe , jímž se v 19. století naznačovala distance od údajného znesvěcení Goethova díla francouzskými libretisty a skladatelem, znamenal v Landestheater Eisenach jen to, že se Gounodův Faust nehrál francouzsky, ale německy. Od první scény bylo totiž zřejmé, že uvidíme opět režisérské divadlo. V nemocničním pokoji leží Faust, z instalatéra opravujícího odpad umyvadla se vyklube Mefisto, který mu hned místo ošetřující jeptišky přivolá hezkou mladou sestřičku – Markétku, a známý příběh může začít. Režisér Jochen Biganzoli se zaměřil vskutku pouze na „plot“, základní zápletku a obecné stavy a situace jako láska, zrada, zoufalství a smrt s vyloučením jakékoli náboženské dimenze. Do takového pojetí se zapojuje ďábelské moci zbavený Mefisto jen tím, že postrčí Fausta k Markétce, způsobí dvě vraždy a jednu sebevraždu. V podstatě banální kriminální případ, který kdysi posloužil jako inspirace Goethovi, režisér inscenuje s velikou dávkou fantazie a také s citem pro míru v drastických a krvavých výjevech zavraždění Markétčina dítěte a její sebevraždy. Z obecně lidských vztahů mezi hlavními postavami (do nichž překvapivě zapojil i Siebla tím, že odstranil kalhotkový převlek a rozehrál důsledky, které z této změny muže v ženu vyplývají) vytěžil maximum přesvědčivosti, takže sledujete děj jakoby poprvé s napětím, jak dopadne: jsme zpátky v nemocnici a jeptiška i Mefisto-instalatér se křižují nad mrtvým Faustem. Byla to skutečnost, vzpomínka na ni nebo sen?
Režisérově koncepci vyšli vstříc všichni sólisté, dobře vybraní z hlediska typu, hereckých i pěveckých schopností. Enrico Lee je výtečný lyrický tenor s vysokým c , jak má být, a Hyuna Ko zrovna ideální představitelka Markétky – oba hlasy přitom způsobilé zaplnit větší prostory než divadlo v Eisenachu. Imponovaly také ostatní pěvecké výkony a hudební nastudování Tetsuro Bana plné ohně přesahovalo očekávanou úroveň přece jen provinční německé scény. Všechno by bylo krásné, až na jedno zásadní ale. Inscenace Fausta se konala bez účasti baletu a sborů. Nepostradatelný sborový zpěv za scénou v 1. a 5. jednání zněl jen z nahrávky, vše ostatní bylo vynecháno. Můžeme se domyslit, že k angažování sboru patrně chyběly finanční prostředky, ale pak je třeba se ptát, jestli by divadlo nemělo hrát jen to, nač stačí. Východisko z nouze sice režie i hudební provedení dokázaly značnou měrou proměnit ve svůj prospěch, avšak znetvoření původního díla tím nelze omluvit.
