Hobojista Vilém Veverka se v průběhu své umělecké kariéry věnuje s vrcholnými výkony doma i v zahraničí klasické hudbě od baroka po současnost, rozšířil své umění hobojové hry na artové ztvárnění rocku, jazzu či swingu založením ansámblu Ultimate W Band a nyní přichází s dalším posunem faktických možností hudby a nalézáním nových hudebních spojení. V pondělí 13. února představil v sále pražské Novoměstské radnice svůj koncept Nového koncertu, který s názvem Ekstase připravil společně se sopranistkou Alžbětou Poláčkovou a harfistkou Kateřinou Englichovou. V programu koncertu se skladbami Franze Liszta, Almy Mahler, jejíž píseň inspirovala k názvu večera, dále George Gershwina a Leonarda Bernsteina, uvádí Vilém Veverka princip Nového koncertu jako artový záměr realizace skutečné podoby živého umění jako celku, aby tato koncepce také hudebně rezonovala s představou vývoje jevištně dramatického umění. Trio vynikajících interpretů nastudovalo známá i méně známá díla s virtuózní výrazovou a technickou bravurou a dalo jim díky velkému tvůrčímu potenciálu novou podobu. Ta obohacuje kompozice svobodným přístupem k interpretaci při zachování vnějších i vnitřních hodnot a zaujme nevšedním rozvrstvením melodických a harmonických prvků každé jednotlivé skladby.
Ve čtyřech písních Franze Liszta představila Alžběta Poláčková svůj mimořádně tvárný, sytý a znělý soprán, s nímž kraluje zejména v operních rolích. V písňové tvorbě přesvědčila, že její vklad k novému pojetí komorní souhry, jak jej prezentoval Vilém Veverka v úvodu, je nezastupitelný. V písni Klingt leise mein Lied s harfovým doprovodem, melodickým hobojem a pohyblivým sopránem krásné barvy zaujalo střídání hlasové a hobojové melodické linky s výtečnou harfou. Píseň Oh, quand je dors s verši Victora Huga v něžném, jemném duchu dala Alžbětě Poláčkové příležitost k jevištnímu výrazu provázeným harfovými akordy, v níž všechny detaily propojil nádherný souzvuk hlasu, harfy a hoboje v úžasný celek. Goethovy verše Freudvoll und Leidvoll podkreslila Lisztova hudba tklivou melodií a líbezný hlas sopranistky spolu s empatickým hobojem posluchače doslova očarovaly s náznaky jevištního prožitku hudby obou protagonistů. Poslední známá Píseň lásky O lieb so lang rozehrála harfa pěkným arpeggiem a velmi propracované přirozené přebírání melodie sopránem a hobojem bylo skutečnou lahůdkou. Harfa Kateřiny Englichové virtuózně naplno zazněla mezi milostnými sekvencemi a známá, tolikrát slyšená Lisztova píseň nadchla svou novou jedinečností. Intermezzo I. oživilo program v instrumentálním, hezky diferencovaném výstupu harfy s hobojem, v němž dlouholetá spolupráce Viléma Veverky s Kateřinou Englichovou nabídla precizní nastudování s úchvatnou lehkostí v melodických i naléhavých temnějších polohách. Mistrné souznění ocenili posluchači ihned spontánním aplausem. Písně Almy Mahler s avizovanou Ekstasí, zaujaly především mimořádně disponovanou Alžbětou Poláčkovou. Obtížná exaltovaná skladba s náhlými přechody od bolestných okamžiků až k závěrečnému fortissimu byla sopranistkou přednesena s plným nasazením, hoboj vynikal v úchvatném souznění a harfa pulzovala po výrazném úvodu neutuchajcí energií. Alma Mahler v písních Laue Sommernacht nabídla pěknou zpěvnou melodii v příběhu sdíleném společně hlasem a hobojem s lehkými harfovými akordy, v písni Bei Dir is es traut na Rilkeho verše skladatelka rozehrála veselejší milou náladu, v níž vynikal půvab barevného sopránu.
Druhá část večera nabídla nejprve Tři preludia pro hoboj a harfu George Gershwina s jazzovými sekvencemi, ve výsostném podání Viléma Veverky a Kateřiny Englichové zahrané s chutí a přirozenou virtuozitou. Krátké skladby s hravostí, volnou zpěvností se swingovým rytmem a závěr plný synkopických běhů si oba interpreti doslova užívali. V Gershwinových písních zazářila Alžběta Poláčková ve výběru známých melodií Love walked in, The man I love a Summertime. Výborně posazený hlas opět souzněl s hobojem jakoby jedním dechem, procítěním a oživený radostným žertováním. Harfa byla naprosto skvělá a smysl pro rytmus a frázování povyšoval perfektní souhru. Právě zde se přesně odráželo směřování Viléma Veverky k utváření hudby jako takové přímo pro jeviště. Umění se stále vyvíjí a vrcholní hudebníci je svým entuziasmem posouvají za dosavadní hranice. Platí to i pro Intermezzo II., které Kateřina Englichová sympaticky věnovala několika jubilejím, včetně jubilea Viléma Veverky. Moderní styl autorky Pearl Chertok byl v podání harfistky pravým dárkem s efektními nelehkými pasážemi různých technik a vyvolal nadšený potlesk. Závěr patřil světoznámým melodiím Leonarda Bernsteina, většinou ze slavného muzikálu West Side Story. V Somewhere provázel cituplný zpěv nádherně klenutý hoboj, I feel pretty uvedla Alžběta Poláčková přímo vzorově, melodie z kompozice Mass kladla na pěvkyni velké nároky a poradila si s nimi rovněž suverénně. Maria jako špičková muzikálová píseň byla v podání harfy a hoboje opět příkladem uchopení partu až závratně zpívajícím hobojem s propracovaným vynikajícím spojením s harfovým tónem. Písní Tonight vyvrcholil celý koncert s novým tvůrčím přístupem ke skladbám bez rozdílu žánru. Vilém Veverka s Alžbětou Poláčkovou a Kateřinou Englichovou odevzdali své výborné výkony s emočním vkladem, noblesou a radostí a jejich vzájemné jiskření přenášelo na posluchače pocit jedinečného zážitku, s nímž se jen neradi loučili.
