Normálně se dostane Mendelssohnův Koncert e moll, milovaný klenot houslové literatury, na program tak, že si jej vybere sólista, který se chce představit vším, co toto slunné dílo nabízí: radostnou, jásavou kantilénou, i oslnivými pasážemi vděčné virtuozity. Tentokrát byl Mendelssohn vybrán z ideově dramaturgických důvodů, jako jeden z velkých židovských skladatelů, k poctě Izraele, který slaví 70 let od svého vzniku. Jeden z předních houslistů dneška, litevský virtuos Julian Rachlin, uctil stát Izrael nicméně tak, že Koncert hrál v duchu té nejortodoxnější tradice – přesto docela dobře. Sladkou kantabilitou prvé věty připomínal Fritze Kreislera a hybností šestnáctinek Finale bravuru Bronisława Hubermana. Julian Rachlin má samozřejmě Koncert dávno zažitý, hraje jej, tak jako každý houslista, od mládí, ne-li od dětství. Tentokrát snad jen nebyla jeho intonační jistota vždy stoprocentní. Možná též, že spíše průměrný výkon orchestru FOK pod taktovkou Tomáše Braunera jej neinspiroval k ještě koncentrovanějšímu výkonu, jak jej známe z jiných jeho vystoupení, např. s Israel Philharmonic (2013). Přesto to byl výkon úctyhodný, místy i strhující. Působivé bylo hned zjihlé ztišení v oblasti vedlejšího tématu prvé věty, křehký tón jeho stradivárek (ex Liebig, 1704), rozvinutý do plné krásy ve volné větě, jejíž střední díl (tremola ve dvojhmatech) vyzněl se zvláštní citovou naléhavostí, i rozpoutaná hravost Finale, jehož šestnáctinky dokázal Rachlin i přes velmi svižné tempo ještě smykově diferencovat (podruhé vždy staccato). Publiku se odvděčil přídavkem z Ysaÿe, Sonáty č. 3 (Ballade), kterou pravidelně hrává na stvrzení své vrcholné virtuozity.
Tomáš Brauner pohotově zaskočil za Leonarda Slatkina, jenž musel na poslední chvíli odříci ze zdravotních důvodů. Jistě musíme jen litovat tohoto zásahu vyšší moci, neboť jádro tohoto koncertu k oslavě státu Izrael – Bernsteinovu Symfonii č. 3 zvanou Kaddish – právě Slatkin nastudoval a provedl s Newyorskou filharmonií na podzim loňského roku, ve třech koncertech k oslavě 100. narozenin Leonarda Bernsteina. O tento autentický zážitek jsme tedy byli ochuzeni, nicméně třeba říci, že volba vedení PJ byla za daných okolností patrně nejlepším řešením – Tomáš Brauner byl jako Slatkinův asistent od počátku přítomen zkouškám a jeho řízení tohoto vokálně-symfonického kolosu, Bernsteinova stěžejního díla, bylo zcela přesvědčivé. Lze doufat, že i v původních intencích. Což se vztahuje i na vstupní skladbu tohoto, cum grano salis, politického koncertu. Byl totiž zahájen další melodramatickou kompozicí, atonální kantátou Ten, který přežil Varšavu, op. 46 Arnolda Schönberga z roku 1946/47. Důležitou roli v obou skladbách hraje recitátor-vypravěč – Vladimír Polívka se zhostil tohoto křehkého a nelehkého úkolu vcelku úspěšně. Snad mohl trochu ubrat ze vzníceného patosu, ale to je věc názoru. (Není jasné, kdo jej výrazově vedl, zda dirigent, či sbormistr, či zda se režíroval sám.) Jeho hlas, inteligentně namíchaný do mikroportů, obstál se ctí proti orchestrálnímu plénu, a třebaže nebyl vždy srozumitelný, přispíval značně k dramatickému vyznění obou ideologicky tak zatížených děl. Pražský filharmonický sbor, tradičně skvěle připravený, má v syrově úderné Schönbergově kantátě jen závěrečný vstup, hebrejskou modlitbu Šema Jisra’el – naproti tomu u Bernsteina je hlavním liturgickým pořadatelem díla, zatímco part recitátora představuje linii osobní palčivé výpovědi (dialog otce a syna). Ve verzi z roku 1977 již Bernstein pro tento part nepožaduje ženský hlas. V americké premiéře díla v roce 1964, i v prvé nahrávce (Columbia Masterworks, 1964) part přednášela Bernsteinova manželka Felicia Montealegre. Tvůrce však nebyl spokojen, cítil, že se tu příliš mluví a Symfonii značně zredukoval, zejména v textové složce. V této verzi jsme dílo vyslechli i letos na Pražském jaru.
Existuje ještě třetí verze (vlastně už čtvrtá, kdybychom brali v úvahu i otextování z pera Bernsteinovy dcery Jamie, které se dávalo v 90. letech, ale už se od něj naštěstí upustilo), verze Samuela Pisara (zemřel v roce 2015). Tento židovský právník polského původu žijící v Americe, odvolávaje se na rozhovory s Bernsteinem krátce před jeho smrtí v roce 1990, původní text zcela vymýtil a propašoval místo něj do díla své autentické zážitky z pochodu smrti. (Pisar byl jedním z mála přeživších.) Ani tato verze se již nedává, neboť byla spojena jen s jeho osobní recitací – což je dokonce právně ošetřeno. Přímé srovnání vyslechnuté verze (1977) a Pisarovy (byla provedena v Praze v roce 2012, ČF, Eliahu Inbal) vyznívá jednoznačně pro verzi z roku 1977. Byť je ochuzena o autentický hlas jednoho přeživšího, vyznívá mnohem obecněji – jako filosofický rozhovor, jako intonované Eli eli lama sabachtani. Jako všeplatné lidské pochybování – o víře, o lidském údělu, o sobě samém – vysoce sdělné a naléhavé. Rozdíl oproti verzi s recitujícím Samuelem Pisarem je přímo nebetyčný, jako by šlo o dvě rozdílné skladby – a teprve teď můžeme naplno pochopit, k jak velké deformaci díla tehdy došlo a opakovaně docházelo, neboť Pisar s ní objel celý svět.
Tomáš Brauner držel svorníky díla pevně ve svých rukou a dokázal z vokálně-symfonického pléna vystavět působivé vrcholy, s velkolepým hymnickým závěrem. Zapojil i netradiční prostředky, gestikulaci smíšeného sboru, pleskání dlaněmi. V lyrickém sopránovém partu se výborně uplatnila Pavla Vykopalová, zatímco Pueri gaudentes působili hodně neučesaně – ne že by vcelku krátký vstup dětského sboru mohl něco výrazněji ovlivnit. Komponovaný večer k poctě novodobého židovského státu – k sedmdesátinám jeho vzniku a v den přenesení americké ambasády do Jeruzaléma – měl rozhodně v Symfonii Kaddish své důstojné vyvrcholení.
