Chystáte-li se na koncert komorního tělesa, jehož kvality jsou více jak třicet let potvrzovány tak bohatou koncertní a nahrávací činností, stejně jako mnoha trofejemi v podobě cen odborné kritiky (devět ocenění Grammy Award, tři ceny Gramophone Award a mnoho dalších), nepochybujete o tom, zda bude hudební zážitek pozitivní či negativní. Jediná vaše nejistota má podobu zvědavosti jak „moc“, nikoliv „zda“ to bude skvělé. Alespoň u mne tomu tak bylo. Emerson String Quartet vznikl v roce 1976 v New Yorku a momentálně působí ve složení – houslisté Eugene Drucker a Philip Setzer (oba pánové se na pozici prvních a druhých houslí střídají), Lawrence Dutton (viola) a od roku 2013 Paul Watkins (violoncello). Zážitek z interpretace výše zmíněného ansámblu mne pro tentokrát vede k upuštění od zvyku uvádění kompozičních a v tomto případě zřejmě obecně známých faktů k dílům, jež na koncertě zazněla. Raději se budu věnovat tomu, abych přiblížila podstatu svátečnosti, jíž byli posluchači 8. září v Dvořákově síni Rudolfina přítomni. Po úvodním slově Iva Kahánka zazněly na českých pódiích nepříliš často prováděné Tři madrigaly pro housle a violu, H 313 Bohuslava Martinů. O neobyčejné, především rytmické náročnosti jednotlivých partů a s tím spojeném akcentu na stoprocentní preciznost obou hráčů není pochyb. Masivní hudební tok (v tom nejlepším slova smyslu), který ke mně prostřednictvím pouze dvou smyčcových nástrojů proudil, mne zcela ohromil. Klaním se genialitě Bohuslava Martinů i umělcům, kteří se tento večer jeho díla chopili (Philip Setzer a Lawrence Dutton).
V následujícím Smyčcovém kvartetu F dur Maurice Ravela předvedl již kompletní Emerson Quartet výkon, kterým si jednoznačně obhájil své místo v elitní řadě oblasti světové komorní interpretace. Technická bravura je u těles s obdobným renomé zpravidla předpokládanou samozřejmostí. Avšak díky ojedinělému hudebnímu témbru a vnitřní pulzaci, jenž jakoby pramenily z uměleckého cítění jediného člověka, bylo možno vyslechnout interpretaci stokrát známých míst také ve zcela nových zvukově-barevných odstínech. Nepamatuji se například, že bych kdy slyšela v živém podání smyčcového kvarteta tak niterní, hedvábnou a přitom intenzivně působící hru v pianu. Jednoduše řečeno, prohlásil-li Claude Debussy o tomto díle „…neměnit ani notu…“ (s čímž se naprosto ztotožňuji), o úterním znění v podání Emerson String Quartet navíc tvrdím „neměnit ani tón“. V druhé půli večera si mohli posluchači „smlsnout“ na fantastickém provedení „Amerického“ Smyčcového kvartetu F dur, op. 96 Antonína Dvořáka. Přiznám se, že často uvažuji nad tím, zda jsou zahraniční umělci schopni u českých skladatelů vycítit specifické – například folklorní či jen panoramatické – inspirace vycházející z jejich domoviny. Mimochodem u Janáčkových komorních děl mne o jednoznačně kladné odpovědi prozatím nikdo nepřesvědčil – a z podstaty samotné myšlenky to možná ani není reálné. Nicméně, v případě „Amerického“ kvartetu jde o dílo vznikající z pera českého autora, avšak dlouhodobě vstřebávajícího do své umělecké invence „zámořskou“ atmosféru, a členové Emerson Quartet předložili českému publiku velmi suverénní výkon vzkazující, že také oni hudbě „našeho Dvořáka“ rozumí. U proslule teskné a naléhavé druhé věty jsem cítila z pódia přesně ten emoční dotek, jenž má tu moc povýšit krásný koncert na neopakovatelný okamžik. Kurátorovi komorní řady festivalu Dvořákova Praha, Ivo Kahánkovi, tisknu pravici – myslím, že krásnější zahájení koncertů, pod nimiž je letos dramaturgicky podepsán, si nemohl přát!
