Malostranské komorní slavnosti jsou jedním ze šesti unikátních festivalů, které zaznívají během roku v rámci Českých kulturních slavností (ceske-kulturni-slavnosti.cz) v šesti místech naší země, podobné šesti větám jedné kompozice. Tyto koncerty se vyznačují nejen špičkovou kvalitou interpretů, příkladnou dramaturgií a důstojným prostředím, ale téměř nikde jinde nevídanou vlastností – vstup na ně je volný, byť někde musí být podmíněn rezervací, neboť zájem pravidelně převyšuje kapacitu sálu. Mezinárodní hudební festival Malostranské hudební slavnosti, který právě završil svůj patnáctý ročník, nese všechny tyto atributy. Festivalové koncerty krom varhanního zazněly – jako obvykle – v jinak běžně nepřístupném barokním Hlavním sále Valdštejnského paláce, který Senát ČR pro tuto příležitost velkoryse dává k dispozici.
Jak mám ve zvyku, zneužiji nyní textu k vložení kontextu: Je s podivem, s jak malým, vlastně téměř žádným mediálním a odborným ohlasem se tyto koncerty na rozdíl od jiných srovnatelných setkávají. Leckteré kulturní zhůvěřilosti a komerční pokroutky se často rozpatlávají po mnoha barevných stránkách, o většině těch opravdu kvalitních či nadčasově hodnotných aktivitách však ani černobílý pes v tisku neštěkne. Mediální ohlas dění v naší kultuře, jen s výjimkou Českého rozhlasu, je selektivní a vůbec neodpovídá kvalitě, významu a přínosu, který například oblast tak zvané vážné hudby (také nesmyslný název) nejen v domácím prostředí, ale i ve světě dlouhodobě má. Z tohoto hlediska i činnost veřejnoprávní televize včetně ČT art je nedostačující. Země, která svým hudebním bohatstvím a tvůrčím přínosem předčí mnohé sebevědomé kulturní velmoci staví sice show arény, ale není schopna za dvě století ani v hlavním městě věnovat vážné hudbě něco stejně potřebného, jako učinili naši pradědové v podobě Rudolfina. Kvalitní, dostupná a bohatá kultura je jednou z podmínek a známek vyspělosti demokratické společnosti, a oboje vždy uvadá či zaniká společně. Přes všechno tradiční fňukání jsme historicky nebývale bohatí a adekvátní podporu umění a kultury bychom neměli ve vlastním zájmu podceňovat a zanedbávat. Proto patří poděkování všem, kteří již toto pochopili a svou podporou či obětavostí umožňují i do budoucna realizaci všech „obecně prospěšných“ kulturních aktivit, jakými jsou i Malostranské komorní slavnosti.
Z pěti koncertů festivalu zmíním ten čtvrtý z 19. listopadu – i proto, že byl jedinečný jak svým složením, tak překvapivou dokonalostí zvukové kombinace harfy a hoboje. Účinek byl bezesporu umocněn vrcholným interpretačním uměním harfistky Kateřiny Englichové a hobojisty Viléma Veverky, kteří dle mého soudu jako komorní duo této sestavy nemají konkurenci a jsou srovnatelní s těmi nejuznávanějšími komorními soubory světové scény. Jejich umění doufejme inspiruje soudobé tvůrce k novým dílům pro toto obsazení. Jako první zazněly čtyři věty z Le tombeau de Couperin Maurice Ravela v přepisu pro hoboj a harfu od Otomara Kvěcha. Ač nejsem milovníkem transkripcí a úprav, tak Kvěchova úprava Ravela je mistrovská a zněla výstižně, nově a barevně, jako by byla tak i původně zamýšlena. Fantazie na symfonickou báseň Vltava pro harfu sólo od Hanuše Jana Trnečky (1858-1914) je velmi virtuózní skladba kdysi proslulého harfeníka z dob, kdy podobné úpravy byly velmi módní a žádané: ne každý mohl slyšet či najmout si symfonický orchestr. V dokonalé a působivé interpretaci Kateřiny Englichové má i dnes své kouzlo, a to nejen ukázkou možností vrcholné harfové techniky.
Gabbione per due usignuoli (Klec pro dva slavíky) pro hoboj a harfu napsal Luboš Sluka přímo pro Englichovou a Veverku. Tato půvabná a vtipná skladba je autorovým přepisem původní verze pro basklarinet a klavír. Sluka je obdivuhodný melodik se vzácným smyslem pro možnosti a zvuk každého nástroje, takže i tato skladba působí s přirozenou zpěvností. Jako by autor sám ovládal všechny finesy hry na harfu i na hoboj. Šest metamorfóz podle Ovidia op. 49 (Pan, Phaeton, Niobe, Bacchus, Narcissus, Arethusa) napsal Benjamin Britten pro anglického hobojistu Joye Boughtona v roce 1951. Skladba je šperkem sólové hobojové literatury. Její výrazně kontrastní a expresivní části oplývají snad všemi dynamickými, technickými a témbrovými finesami nástroje a její provedení je svým způsobem vizitkou hobojistovy dokonalosti. Vilém Veverka mne utvrdil v názoru, že skvělejšího hobojistu hned tak neuslyším. Večer završil výběr z původně klavírních drobností Clauda Debussyho: Reverie, Arabesque, Menuet a Prélude, jejichž citlivý a výstižný převod do partitury dua by si zasloužil uvedení autora, neboť v rukou Englichové a Veverky vyzněly skladby možná ještě impresionističtěji, než je tomu v originále. Jediná kritická poznámka: v celkově velmi kvalitně pojednaném programu koncertů jsem postrádal jakoukoliv zmínku o skladateli a prováděném díle, byť pro reklamy sponzorů se dvě stránky našly…
