Slavnostně a na vysoké úrovni zahájil 18. července 24. ročník pražských Letních slavností staré hudby, tentokrát v chrámu P. Marie a slovanských patronů v Emauzích. Zahajovací koncert svěřili pořadatelé německému souboru Ensemble Polyharmonique, který pro svůj český debut připravil program postavený především z chrámových děl protestantských autorů 17. století. Umělci se omezili na svůj nejvlastnější repertoár, totiž na vícehlasé vokální skladby, jež lze interpretovat v sólovém obsazení s doprovodem bassa continua (a bez koncertantních nástrojů). Okruh výběru se tak sice výrazně zúžil, přesto mělo publikum možnost vyslechnout relativně rozmanité kusy od převážně polyfonních až po silně deklamačně a lehce virtuózně konstruované, od modálně zabarvených po harmonicky již moderně cítěné skladby.
Dramaturgicky vhodný doplněk k dílům M. Praetoria, H. Schütze či A. Hammerschmidta tvořila trojice děl C. Monteverdiho a G. A. Rigattiho, které mimo jiné také naznačily, co a do jaké míry byli němečtí autoři v 17. století schopni od Italů přijmout. Po ideové stránce promyšlená dramaturgie kladla nemalé nároky na účinkující i posluchače i proto, že koncert byl bez pauzy. Několikeré zeštíhlení sazby šesti vokálních hlasů na kvartet bylo proto velmi vítané, stejně jako dvě instrumentální vsuvky, jež byly zařazeny do programu až na poslední chvíli (S. Scheidt: Toccata a H. Scheidemann: Praeambulum in d).
Ensemble Polyharmonique patří dnes k stále vyhledávanějším vokálním souborům specializujícím se na renesanční a barokní repertoár. Zásluhu na tom má pestrá dramaturgie, střídající osvědčené i prakticky neznámé autory, i vysoké interpretační kvality – a oboje potvrdil i pražský koncert. Laické i poučené publikum ocenilo v první řadě krásu jednotlivých hlasů, které se přes svou individualitu skvěle pojí a v slabé i silné dynamice působí velice příjemně. Důležitou roli zde hraje i jemný, lehce zvonivě se lesknoucí soprán Joowon Chung, který dodává souboru charakteristický témbr. Vysoká technická vybavenost všech zpěváků je zřejmá, přesto by v některých případech (sólových úsecích, exponovaných výškách Nisi Dominus) byla větší volnost hlasu prospěšná. Z celkového souzvuku, v němž převažovaly působivé rovné tóny, občas lehce vyčníval rozechvělejší alt vedoucího ansámblu (Alexander Schneider), což lze vnímat i v návaznosti na živější gestiku, s níž příležitostně dirigoval a moderoval hudební výraz.
Zhudebněné duchovní texty, často žalmy a jejich parafráze, obsahují poměrně silné emoce, jichž se jednotliví skladatelé zhostili různě. Ensemble Polyharmonique tlumočil jednotlivé texty bez krajností a barokní teatrality, přesto ale expresivně, s důrazem na pečlivou výslovnost. Snad nejefektnější byly z toho hlediska tři skladby Wolfganga Carla Briegela ze sbírky Zwölff madrigalische Trost-Gesänge (1670), kterou umělci pomohli objevit novodobému publiku nedávným CD. Nemalý podíl na celkovém vyznění všech skladeb měl citlivý doprovod na varhanní pozitiv (Klaus Eichhorn), k němuž se místy přidával i violon (Juliane Laake), jehož zvuk zcela organicky splýval s vokálními hlasy. Povznášející dojem z celého koncertu ještě umocnil přídavek, kdy interpreti využili specifické konstrukce Briegelovy kompozice Du aber Daniel, v níž soprán předzpívává chorální melodii oproti ostatním „koncertujícím“ hlasům. Obě sopranistky odzpívaly part uprostřed postranních lodí chrámu, čím jakoby symbolicky posvětily celý prostor i nadšeně poslouchající publikum. Nezbývá než poděkovat a popřát zdar celému ročníku slavností, začal vskutku úspěšně!
