Program koncertu Moravská klasicistní hudba pro postní dobu sice nehýřil jmény světoznámých skladatelů, přesto nabídl kvalitní, a především nynější části křesťanského roku uměřený repertoár. Vokálně-instrumentální těleso Musica figuralis a sbor Ensemble Versus zaměřený na duchovní hudbu 16., 20. a 21. století nechali zaznít díla Josepha Puschmanna, Johanna Nepomuka Brossmanna, Peregrina Gravaniho a Josefa Antonína Gureckého. Ačkoliv se koncept koncertu, jak jej vnímáme dnes, příliš neslučuje s dávnou praxí – hudební díla plnila přece jen podstatně prozaičtější a užitkovější funkce – všechny ostatní aspekty zůstaly striktně dobové.
Obě tělesa se specializují na historicky poučenou interpretaci starších děl hudební literatury. Umělečtí vedoucí obou ansámblů – Marek Čermák a Vladimír Maňas – se věnují hudbě nejen na ryze praktické, ale také na akademické úrovni. Marek Čermák se kromě uvádění premiér moravské a české hudby z druhé poloviny 18. století věnuje rovněž pedagogické činnosti a Vladimír Maňas, který mimo jiné vyučuje hudební vědě na Masarykově univerzitě, dlouhodobě sleduje a propaguje dílo pozdně renesančního skladatele Nicolause Zangia. Není tedy překvapením, že sbor Ensemble Versus vydal nedávno CD právě se Zangiovými motety.
Většina programu večera sestávala z děl skladatele a houslisty Josepha Puschmanna, který působil mimo jiné jako kapelník olomoucké katedrály. Jeho kompoziční kvality i ambice však daleko přesáhly hranice Moravy. Jeho světské a chrámové skladby došly uznání u slavných hudebních mistrů i u vysoké šlechty. Přesto dnes Puschmannovo dílo v hudebních sálech a kostelích téměř nezaznívá. O tom, že se jedná o politováníhodnou situaci přesvědčil posluchače již z kraje koncertu uvedený introitus Ecce quomodo moritur iustus. Z hlediska kompozičního bychom skladbu klidně mohli srovnávat s dílem podstatně známějších současníků. I v dalších částech ordinária ze mše Missa Quadragesimalis in a minore – Kyrie eleison, Credo, Sanctus & Benedictus a Agnus Dei – se projevila skladatelova nepopiratelná melodická, harmonická a tektonická invence. Ostatní díla moravských skladatelů – Christus factus est a Adoro Te Johanna Nepomuka Brosmanna, část Largo z Concerto per il Violoncello in a minore Josefa Antonína Gureckého a Dextera Domini Peregrina Gravaniho – byla vybrána tak, aby vedle skladeb Josepha Puschmanna nebledla závistí.
Ačkoliv je zřejmé, že se hudebníci zamysleli nad akustickými možnostmi kostela sv. Josefa a přizpůsobili tomu i výběr skladeb, dlouze doznívající akustika občas působila problémy. Přestože dirigující Marek Čermák energicky naznačoval náhlé změny a nečekaná zastavení, táhnoucí se dozvuk zahladil všechny nezamýšlené a bohužel i zamýšlené hrany. V zásadě ale Čermák dokázal výslednému zvuku dodat delikátnost, vybranost a vyváženost, a tak se až na občasné výjimky nestávalo, že by například žesťové nástroje přehlušovaly sbor, nebo že by některé složky hudební faktury vystupovaly více do popředí, než by bylo třeba. Výjimkou bylo pouze doprovodné violoncello, které přehlušovalo varhaní pozitiv.
Stěžejním hudebním elementem ve většině skladeb však zůstávají především sbory. Zpěváci bedlivě sledovali sbormistra Čermáka a častokrát dokázali zaujmout výtečně zvládnutou dynamikou a homogenností výsledného zvuku. Co však zpěvákům občas dělalo problémy byly nástupy. Především začátky hudebních frází vyzněly trochu těžkopádně a opatrně. Tato rytmická nejednotnost se asi nejvíce projevila ve skladbě Miserere mei Deus Josepha Puschmanna, ve které mužská část sboru předzpívávala chorální nápěv. V některých opakováních pak zazníval původní jednohlas jako nezamýšlená polyfonie. Je však také třeba přihlédnout ke skutečně mrazivým podmínkám kostela sv. Josefa a přes drobné výhrady se jednalo o koncert, který dokázal velmi kvalitně spojit svěží, a přitom tradiční dramaturgii, kvalitní interpretaci s historickou přesností. Přihlédneme-li navíc faktu, že se nejedná o ryze profesionální hudební tělesa, je kvalita interpretace skutečně úctyhodná.
