Máte rádi olympijské hry? Pokud ano, jistě sledujete zahajovací a závěrečný ceremoniál. Když na plochu olympijského stadionu vstoupí obvykle početná výprava Spojených států amerických, ochozy ovládne nadšení. Přinejmenším z dlouhého zástupu sportovců a jejich doprovodu v dobře padnoucích sportovních uniformách, nemluvě o medailích houpajících se na hrudích většinou velmi úspěšných amerických olympijských výprav. Podobný pocit jsem měl při takřka desetiminutových závěrečných ovacích v Rudolfinu v neděli 11. 9. 2022, kdy festivalové publikum nadšeně aplaudovalo Clevelandskému orchestru, jednomu z nejlepších severoamerických symfonických těles (ne-li nejlepšímu, jak by jistě přitakali jeho fanoušci a promotéři). Hostování Clevelandského orchestru pod taktovkou jeho dlouholetého šéfa, v Praze dobře známého a vždy vítaného Franze Welsera-Mösta, zůstane v paměti jako jeden z vrcholů letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Clevelandští symfonikové zvítězili v desetibojařské disciplíně, která vyžaduje letitý trénink, železnou disciplínu, vizionářského trenéra a informované publikum. Celý večer totiž náležel jen a pouze hudbě Richarda Strausse.
Úvodem dramaturgicky sevřeného večera zazněla nejstarší ze série skladatelových symfonických básní, Mackbeth op. 23 podle Shakespearova námětu. Straussovi na této prvotině v oboru symfonické básně velmi záleželo. Opakovaně ji přepracovával, v Praze a v českých zemích ji však slýcháváme zřídka. Pro publikum byla tato potemnělá a zvukově opulentní kompozice dramaturgickým objevem. A také posluchačskou lekcí, protože Strauss v ní nikoho nešetří, orchestrální hráče, publikum, ani dirigenta. Z Welsera-Mösta by měl ovšem Strauss radost. Kdysi údaje pronesl k jednomu exaltovanému kandidátu dirigování: „Příliš se potíte!“ Welser-Möst má ovšem na podiu vše pod kontrolou, udržuje si od každého díla objektivní odstup, nenechá se strhnout k deskripci, natož k expresi, a s klidem rokokového parukáře nechává orchestr běsnit i v tak rozervaném díle, jakým je Mackbeth mladičkého a vždy přehnaně ambiciózního Strausse.
Symfonickou báseň op. 26 Enšpíglova šibalství domácí publikum přirozeně dobře zná. Mohlo si je tedy užít do posledního detailu, a nebylo jich pod Welserovým-Möstovým vedením málo. Straussovy filigránsky instrumentované partitury na témata, která jsou vzdálena všemu existenciálnímu a ráda si utahují z publika i interpretů, jsou plné zvukových efektů, dělených nástrojových skupin, extrémních technických nároků na hráče i netradičních nástrojů. Clevelandský orchestr onoho večera neznal hranic. Inspirován dirigentem domýšlel Straussovy detailistické pokyny, které dráždily dirigentovu představivost a hráče sváděly k technické exhibici. Welser-Möstův Enšpígl se blížil hranicím sterilní dokonalosti. Publikum však uvedl do vytržení, jemuž učinila přítrž až zasloužená pauza.
Po přestávce následovala svita ze Straussovy komické opery Kavalír s růží. Autor sám z hudební materie jeho nejoblíbenějšího operního díla vytvořil několik operních svit a valčíkových scén. Franz Welser-Möst se rozhodl rozšířit zástup velkých straussovských dirigentů v čele s Erichem Leinsdorfem, Karlem Böhmem či Carlosem Kleiberem, kteří se bez Straussových valčíků neobešli ani na koncertním podiu. Vytvořil vlastní, více než půlhodinovou svitu z hudebních obrazů napříč celou operou. Podstatou Welser-Möstovy svity byla úvodní scéna I. dějství, scéna předání růže ve II. aktu a počátek a finále III. dějství. Považoval-li jsem dirigentovu svitu za zbytečnou položku dramaturgie onoho večera a za komerční parazitování na Straussově brilantní komické opeře, mýlil jsem se. Svita je projevem dirigentovy posedlosti autorem, který dokázal ty nejbanálnější náměty, včetně těch z tvůrčí každodennosti, zabalit do nejdrahocennějších hudebních materiálů. Orchestru poskytla celou paletu příležitostí k prezentaci technických možností a interpretačního umění všech nástrojových skupin, dřevěných dechových nástrojů zvláště.
Posluchači, kteří mají k cynickému a povýšeneckému Richardu Straussovi ambivalentní vztah, odcházeli onoho večera poraženi jako skladatelovi nejdevótnější příznivci. A to zásluhou múzami rozčepýřeného rakouského dirigenta a jeho amerického olympijského týmu. S publikem se rozloučil bez přídavku. Time is money. To vyznával i Richard Strauss.
