Druhý ze čtyř koncertů „Jarní hvězdy České filharmonie“ měl 25. března na programu dvě slavná Beethovenova díla a ještě slavnější Houslový koncert Maxe Brucha. A jeho atmosféra byla zcela odlišná od toho prvního, kdy Jakub Hrůša doprovázel Elgarův Violoncellový koncert a pak zařadil Sukovu Pohádku léta, a program o něco populárnější. Od těchto koncertů bez publika ovšem nelze úplně odmyslet dobu, ve které se konají. Bez publika se vždycky hraje hůř a každý je podvědomě solidární se všemi muzikanty, kteří nemůžou hrát, a každou příležitost jim přeje. Koncert byl navíc benefiční a jen během programu se vybraly necelé dva miliony korun na sociálně psychickou podporu zdravotníků a moderoval ho s tradiční noblesní profesionalitou Marek Eben. Koncert se konal v pološeru mezi velkými žárovkami, v atmosféře někde mezi mystikou a čtením na dobrou noc, televizní obraz ještě tmavší než sál.
Program nabídl díla, která lze hrát velmi emotivně a nadoraz, nebo klasičtěji a elegantně. Způsob, kterým se postavil Byčkov k Beethovenovi, byl komornější a řekněme střízlivější. Přiznám se, že od předehry Coriolan bych očekával více napětí a jakousi baladičnost, zatímco dirigent místo dlouhých frází zdůrazňoval detaily, krátké fráze a sóla dřevěných dechů. Provedení tak bylo spíš pečlivé než strhující, i když je vždycky potěšující slyšet Českou filharmonii v kultivovaném zvuku bez ostrých žesťů a tvrdých forte.
Skladbou, která ten večer kouzlila nejvíc, byl následující Bruchův Houslový koncert. Je to slavný, melodický a virtuózní kus, který má v sobě líbeznost i melancholii základní tóniny g moll. A houslista Nikolaj Szeps-Znaider, mimochodem vítěz soutěže královny Alžběty v Bruselu z roku 1997, provedl skladbu překrásným a přitom naprosto neokázalým způsobem. Nemá typicky romantický velký tón, jeho housle zní zpočátku jakoby zastřeně a tmavě, ale ve vyšších polohách se jeho tón pokaždé nádherně rozsvítil. Společně s orchestrem se mu podařilo dosáhnout efektu jedné nekonečné melodie. Nejlépe to vyniklo v pomalé větě, kdy orchestr doprovázel i v dlouhých pianissimech.
Po přestávce jsme se vrátili k Beethovenovi a zazněla jeho Třetí symfonie Eroica, první velkolepé symfonické dílo pětatřicetiletého autora, skladba slavná a opravdu hrdinská. A neodráží jen vnitřní zápas s hluchotou, ale nový ideál člověka silnějšího a svobodnějšího, Beethovenovo uchopení idejí francouzské revoluce i víru ve vítězství ducha nad nesnázemi své doby. A když nepočítáme Devátou, je to jeho nejdelší symfonie, což zvyšuje nároky na výstavbu celého provedení. Pojetí Semjona Byčkova zaujalo zvukem, komorní až intimní náladou a řadou vydařených míst, zůstalo ale bez velkého symfonického oblouku.
V jemnosti zvuku byla Eroica ještě propracovanější, než úvodní Coriolan, smyčce zněly jemně a v dobré souhře – ale v celkovém pojetí je dirigent jakoby utlumil a dal největší prostor dechovým nástrojům. Málokdy zažijete, abyste v Eroice slyšeli po celou první větu všechna sóla na hoboj, klarinet, flétnu i fagot… Lesní rohy se samozřejmě prosadí vždycky, ale ostatní obvykle zůstanou za hradbou smyčců. Tomuto provedení vévodily kouzelné filharmonické dřevěné dechové nástroje, tradičně skvělá Jana Brožková, Ondřej Roskovec, Andrea Rysová… a nemohu samozřejmě vyjmenovat celou skupinu. A samozřejmě tři hornisté v čele s Janem Vobořilem i obě trubky. Na druhou stranu, nosnější zvuk hlubokých smyčců a celková stavba přece jen trochu scházela. Smuteční pochod měl niterný a elegický charakter, skoro v duchu francouzské tragédie lyrique – a celé pojetí v sobě vlastně mělo něco francouzského, Rejcha by měl radost. Oba vrcholy uprostřed druhé věty pak byly jakousi vlnou extáze, nikoli vnitřní katarzí, ke které se všechno od začátku věty směřuje. A pak ještě dlouhá hra virtuózně zahraných sekvencí ve scherzu a ve variacích závěrečné věty, jako v tom původním baletu Stvoření Prométheova, odkud jak známo převzal téma poslední věty. Práce s jemností zvuku obdivuhodná, ale k velkému Beethovenovi ještě něco chybělo. Není vyloučeno, že s plným sálem by i toto pojetí vydalo ještě jinou emoci. Už aby to bylo možné!
